KLEINSCHNITZOVÁ, FLÓRA

Slovenská literatúra - Memoáre, biografie
Tlačiť

1. Miloslava Lehotská

Trnovecká farárka, Johana Miloslava Lehotská, rozrušená chodí po dome. Nedivme sa jej. Dnes na fare čakajú vzác­nych hostí. Ľudovít Štúr sa ohlásil na dnešok milým a pria­teľským listom, potom obaja bratia Hroboňovci zo susednej Sielnice prisľúbili svoju návštevu a napokon aj verný a od­daný Janko Francisci, ktorý úprimne obdivuje vlasteneckým duchom písané verše mladej ženy, dozvediac sa o Štúrovom odkaze, ponúkol sa, že aj on príde. Štúr, Francisci, Hroboňovci. Samé vzácne duše. Samí du­chovne spriaznení bratia s jemnou a rodu vernou poetkou.

Miloslava Lehotská letí akoby v extáze po celom dome. Pôvabná krinolína z ťažkého staroružového taftu v malebných záhyboch padá z jej štíhleho drieku. Bohúň ju chcel raz vy­maľovať v tejto ružovej krinolíne, ako sa sám vyjadril, ako symbol Poézie, avšak Lehotská žartovne odmietla túto poctu.

Štúr, Francisci, Hroboňovci. Mladá žena vybehla na prie­domie, aby sa presvedčila, či je aj tam všetko v poriadku. Ale nikde ani smietky, všetko v jagavej čistote a kráse pri­pravené čaká na vzácnych hostí. Ba Lehotskej sa zdá, akoby aj starodávne lipy okolo trnoveckého kostolíka šumeli: Štúr príde. Dnes príde Ľudovít Štúr.

Oči jej horeli radostným očakávaním. Konečne niekto, s kým si možno pohovoriť od srdca o vyšších veciach, hlavne o osude národa. Lebo srdce krásnej ženy v bledoružovej kri­nolíne s celou svojou vrúcnosťou a úprimným citom bilo len pre národ. Odkedy vôbec vedela jasne usudzovať a odkedy poznala ťažké položenie národa, každým svojím dychom a celým svojím úprimným srdcom priľnula k tomuto ťažko navštívenému národu. A čokoľvek povedala, napísala, alebo podnikla, jej verná oddanosť k národu zo všetkého zjavne vyžarovali. Keby bola mužom! Hej, koľkokrát si to už povedala. Keby mohla vystúpiť verejne, keby mohla verejne prejaviť svo­je presvedčenie, svoju rodolásku. A keby to bolo po­trebné, aj zbrane by sa chytila a išla by do boja za národ, za drahú slovenskú otčinu. Ale čo zmôže žena? Lehotská, ktorú súčasní mladí básnici „Okrasou Tatier" prezývali, sa trpko usmiala. Čože u nás ča­kajú od ženy. Aby vedela variť a viesť domácnosť. Vziať kni­hu do ruky? Aké to zbytočné márnenie času. Pohovoriť si o vyšších duchovných veciach? Och, akáže to môže byť gazdiná, keď má času na učené veci. No, radi by sme videli, ako to vyzerá u takej „učenej" v kuchyni. Tak a podobne sa hovori­lo o každej žene, ktorá sa odvážila pozdvihnúť hlavu od varešky. Ale Miloslava Lehotská sa nedala odradiť. Nesmelo, skromne síce, ale jednako len vo vedomí, že pre dusiaci sa a trpiaci národ je potrebná každá ruka a každé obetavé srd­ce, teda aj srdce ženy, poslala svoje prvé básnické pokusy Jozefovi Miloslavovi Hurbanovi, aby ich uverejnil, ak sa ho­dia, do Almanachu Nitra.

So zasneným pohľadom sa vrátila domov, do svojej izby. V maličkom sekretári, ozdobne vykladanom farbistým dre­vom a perleťou, odomkla priečinok, z ktorého vybrala malú knižočku v červenej väzbe. Almanach Nitra z roku 1843. Otvorila na strane 128. Napoli čítala, napoli recitovala jed­nu zo svojich prvotín, uverejnených v tomto ročníku Alma­nachu.

Drjwe si dám srdce wyrvat z těla, nežbych se od tebe wzdalovat, neb tě zradit, národe můg, měla!!

Áno, tak hrdo to hlási i dnes a taký bude jej vzťah k ná­rodu vždy, dokiaľ len bude biť srdce v tomto krásnom tele.

Akože to napísal redaktor Hurban pod čiarou, keď mu posla­la svoje prvotiny? Prelistovala stránku. Okom pohladila od­stavec:

„Dvě básně tyto gsau [wýtvorem] gedné ze spanilomyslných na­šich wlastenek, která wšak pro skromnost swau pod wlastním gménem wystaupiti se ostýchala. Gestli že tyto počátkové gegj, genž gsau důkazem pěkné duše wlasteneské Miloslawy, od welect. čtenářstva Nitry wděčně přijaty budou, bude to nemalým podnětem i k dalšjmu gegjmu, na pólu omladugjcj literatúry [našj] pracowánj".

Čo len strachu prežila vtedy, že sa jej vysmejú, sposmeškujú jej úprimné vlastenecké zmýšľanie. A predsa len vždy chce hrdo opakovať „dřjwe si dám srdce wyrvat z těla..."

Príchod služobnej vyrušil ju zo sna.

„Pani veľkomožná, nech idú von, Mišo prišiel po mlieko". Miloslava sa zas vrátila zo snov do skutočného života. Vzala kľúče a išla do pitvora. Malý žiačik od susedov ju úctivo pozdravil a potom bez otázania začal:

„Už im môžem, pani matka, povedať z hlavy tú Hej, Slované".

„Ak ju vieš, Miško, začni".

Chlapec sa dal do recitovania, lebo dobre vedel, že všetky deti, ktoré prichádzali na faru a zavďačili sa pani farárke prednesom slovenskej básne alebo piesne, dostali nejakú sladkú odmenu.

Miloslava Lehotská žartovne potiahla Miška za červen­kastú kečku, pochválila ho, potom zašla do priestrannej far­skej komory a vybrala s police najväčšie jablko pre neho. Ale vtom už začula hrkot kolies a hneď nato hlas svoj­ho muža.

„Už som ti ich priviezol všetkých zdravých, Johanka, te­raz už len predlož pečené kurence, lebo veru Prosiecka dolina je hrboľatá a hostia už vyhladli". Zachvelo sa jej srdce, radostnými slzami zvlhli tmavé, krásne oči. Vysoký, štíhly a krásny, „s ktorým v kráse junáckej iba Samo Chalupka mohol závodiť", vystúpil s koča Ľudovít Štúr. Samoslav Hroboň, plavovlasý mladík snivého, vizionárskeho pohľadu, zlomený akousi bolestnou melanchóliou, zoskočil hneď za ním. Janko Francisci, samá ochota, úcta a oddanosť v každom pohybe a pohľade, ešte z oča hľadá oča­mi domácu paniu, aby ju pozdravil. Ľudovít Hroboň vystu­puje z voza posledný. Všetci štyria jej stisnú ruku v úprimnej radosti, že sa zišli so sestrou, s porozumejúcou dušou, ktorá chápe ich sny, túžby, radosti a ich žiale.

Nielen veršíky vie písať trnovecká farárka. Chutný obed, ktorý dáva svojim hosťom na vkusne prikrytom stole s ja­gavým bielym obrusom, ktorý si sama utkala, je skúškou zre­losti aj pre staršie a skúsenejšie gazdiné, ako je ona. Ale tentoraz má hostí, ktorí myslia istotne na celkom iné a kto­rí prišli za touto peknoduchou ženou porozprávať sa o svo­jich plánoch, lebo vedia, že u nej nájdu porozumenie.

Ján Lehotský, domáci pán, taktiež s veľkou pozornosťou počúva Štúra. Štúr rozpráva o tom, ako sa v hlbockej fare spolu s Hurbanom a Hodžom uzniesli na tom, že stredné slo­venské nárečie povýšia na spisovnú slovenčinu.

„Vybrali sme sa aj k Hollému na Dobrú Vodu a náš sta­ručký básnik schválil tento náš krok", dokončil Štúr svoju reč. Ján Lehotský nevedel, čo má odpovedať. Veď áno, to je pravda, ľud, ani oni sami nikdy nehovoria tou rečou, ktorou sa píšu knihy a ktorou sa číta Písmo v chráme. Jeho žena v bežnej reči nikdy nepoužila vety: dřive si dám srdce vyrvat z těla... Ale naučení sú už od niekoľko sto rokov na túto dvojjazyčnosť. Inak píšu, inak hovoria. Ťažko si odvykať od niečoho, čo bolo zavedené niekoľko sto rokov.

Ale Miloslava Lehotská je týmto krokom nadšená. „Vo mne to už dávno driemalo, pán brat, a len čakalo na prebudenie", povedala mu úprimne. Potom mu vysvetlila, že iba teraz jej je všetko jasné. Už vie, prečo sa jej zmocni­la akási tieseň, keď počula malého Miša recitovať „Hej, Slované" inou rečou, ako hovoril. Nadšenie z nej vytrysklo ako horská riava, hatená dosial hřbou skál. Radostne schválila Štú­rov plán. Janko Francisci, oddaný ctiteľ Štúrov, ktorý o veci už vedel a dokonca sa už aj pokúsil o prvú báseň v štúrov­skej slovenčine, pridal sa k domácej panej. Zato obaja Hroboňovci sú akosi rezervovaní a spomínajú tradície, ktoré nehodno šliapať pre akési novoty. Ani domáci pán ešte nepo­vedal konečný úsudok.

Ale Štúr sa teší predbežne aspoň z úprimného súhlasu svojej duchovnej priateľky. Nedá sa zahriaknuť nijakými protidôvodmi. Horlivo háji svoj krok. Dlho hovorí. A keď Štúr hovorí, musí údivom onemieť každé srdce.

Potom Štúr prejde na iné pole. Predpovedá ťažké časy pre národ. Čakajú ho boje a skúšky a má veľmi málo ver­ných a oddaných synov. O dcérach ani hovoriť nehodno. Po­tom povie prísnu, ale spravodlivú kritiku na slovenské ženy tých čias:

„Naše ženskuo pokolenie je veru náramne zanedbanuo, nevzdelanuo a tak aj za nič vyššieho ani chuti nemajúce, ani sa nezaujímajúce, lebo čo nevedomcovi do vecí od každoden­ného chleba vyšších a vznešenejších? Ako najlepšia vlastnosť paní a žien, ktorá sa vychvaľuje u nich, je to, že je dobrá gazdiná, že vie dobre hospodárstvo opatriť. To je síce dobrá a potrebná vlastnosť, ale v terajších časoch už len malá a nízka".

Štúr potom ďalej spomína, že dnešná žena musí mať už isté vzdelanie a vtedy Miloslava Lehotská odváži sa úprimne povedať pravdu všetkým návštevníkom, nevynímajúc ani Ľu­dovíta Štúra.

„Vy, bratia slovenskí, ste tiež toho vina, že sme takie, akie sme." Bolestne si spomína na svoje dávne túžby, keď ešte ako mladé dievča chcela založiť výchovný ústav pre slovenské dievčatá podľa cudzích vzorov, keď tejto myšlienke chcela obetovať svoj život, svoje schopnosti a skromný ma­jetok, išla aj študovať do Prahy, ale plán sa neuskutočnil pre malosť a úzkosť slovenských pomerov.

„Vzdelanie a školenie slovenskej ženy stojí peniaze a kto­rý otec alebo brat uzná potrebu túto a obetuje svoje imanie", pokračovala domáca pani v obžalobe.

Štúr uznáva jej námietku. Veď Slovenka v štyridsiatych rokoch minulého storočia nemusela vynikať nijakou múdro­sťou. Stačilo, keď bola poslušná, pracovitá a skromná a tomu sa veru nemusela učiť v škole, to ju naučili doma. Štúr už vycítil závan nových časov a mal pre ženy vyššie požiadavky.

„Takto, ako je naše pokolenie vychovanuo, sú ženy u nás veru napospol s málo výnimkami len naozaj dobré gazdiné. Nie je veru ani div tomu, že vzdelanejší nášho národa syno­via si spoločnice svoje z inšieho rodu, keď sú vzdelanejšie, berú, bo veru s takou dobrou gazdinou žiť je naozaj kríž najväčší."

Potom ďalej vysvetľuje, že taká žena iba ustavične kričí, šomre, bedáka a pre každý vyšší záujem je hluchá, ba aj muža od neho odvádza. Aj ostatní sa rozhovorili o veci. Ale potom na návrh do­mácej panej hostia sa vybrali na malú vychádzku do dolinky za Korytnicou, čo bolo jej obľúbeným miestečkom. Všetci radi prijali jej návrh. Všetci mali radi prírodu, ktorá im ešte užšie prirástla k srdcu v spoločnosti tejto spanilej, jemnej a krásnej spolusestry. Bolo šťastie pre národ, že bojmi unavená, ubolená duša Ľudovíta Štúra aspoň na zlomok sekundy si mohla oddýchnuť v spoločnosti porozume­júcej ženy, ktorá mala tak isto na srdci osud národa ako jeho najväčší syn. Preto si s láskou a s úctou spomíname na Milo­slavu Lehotskú a na niekoľko silných a oddaných národovkýň jej čias. Keďže okrem svojej skromnej literárnej tvorby nemohli ináč uplatniť svoje sily v borbe za národ, aspoň svo­jou sympatickou účasťou a porozumením dodávali sily a chuti umdlievajúcim bojovníkom.

Takto o tom šumia ešte i dnes, po sto rokoch štíhle jedle v Prosieckej doline, toto prezrádza biely haditý chodník, po ktorom neraz sa prechádzala príkladná rodoľubka Miloslava Lehotská s najväčším synom nášho národa a s jeho priateľmi. -

Znovu sa radosťou rozochvieva srdce trnoveckej farárky, utiahnutej vo svojej najmilšej izbičke, v nízkej biedermeierovskej leňoške, ozdobenej čipkou, prácou jej rúk. Ručná práca bola jej obľúbeným zamestnaním, lebo pri nej mohla spriadať voľne, nerušene svoje najkrajšie sny a pri nej si poznačovala aj svoje veršíky.

Ale tentoraz odkladá košíček s jemnou výšivkou a znovu otvára drobnú knižočku, ktorú jej dnes priniesol osobitný posol až z Levoče.

„Miloslave, najhodnejšej dcére a okrase Tatier", číta už vari po desiaty raz venovanie divadelnej hry Janka Matúšku „Siroty", ktorú vydal vlastným nákladom v Levoči jej vzácny priateľ Ján Francisci. Týmto venovaním chcel prejaviť svoju hlbokú úctu k tejto peknoduchej žene, ktorú tak vhodne po­menoval Okrasou Tatier. Miloslava obrátila stránku a prečítala si znovu, ako sa jej prihovára slovenský básnik teraz už v štúrovskej sloven­čine.

Na štíte Tatier jasá sa zástava,

a na nej slovo našich túžob: Sláva!

Ty si sa prvá zo slávy tešila,

A z nášho blesku radosť pocítila.

Aj toto jarný z našej slávy kvietok,

čo v obeť úcty mojej dávam...

Slovenka statná! Kriváňa okrasa!

Nech sa ten kvietok tvojím menom jasá!

Slovenka statná! Krásne ju pomenoval Ján Francisci, ale zároveň aké mravné záväzky jej tým uložil. Čo všetko bude ešte musieť prekonať, ak si má naskutku zaslúžiť meno stat­nej Slovenky a okrasy Kriváňa. V tej chvíli cítila, ako keby jej narástli krídla a znásobila sa chuť do práce. Otvorila priečinok svojho vykladaného sekretára. Redaktor Almana­chu Nitra odznovu ju poprosil o príspevok do IV. ročníka. Miloslava vytiahla svoju rozpísanú národopisnú úvahu „Opis Liptova". Uvedomila si, čo znamená každé po slovensky pí­sané slovo. priečinok svojho vykladaného sekretára. Redaktor Almana­chu Nitra oznove ju poprosil o príspevok do IV. ročníka. Miloslava vytiahla svoju rozpísanú národopisnú úvahu „Opis Liptova". Uvedomila si, čo znamená každé po slovensky pí­sané slovo. Pracovala dlho a s chuťou. Veď každý potok, každá jedľa milého Liptova jej prirástli k srdcu. A potom ešte jedna túžba ju volala do práce. Azda sa jej príkladom prebudia aj ostatné Slovenky, azda ich vyruší z nevšímavosti, potrasie ich mlčaním a nezáujmom a dodá aj iným chuti do práce. Azda nebude večne stáť osamelá medzi ženami svojich čias.

Opísali ste svoj kraj", odpovedal jej redaktor Jozef Miloslav Hurban, keď dostal hotový príspevok do Almanachu Nitra. „Hej, keby sme si každý takto opísali svoje okolie a najmä tie naše drahé Slovenky, keby sa už raz za príkladom tých daktorých, medzi ktorými predok vediete vy, veľactená sestra slovenská, k svojmu národu priznaly."

Aký to bol milý, posmeľujúci list. Koľko chuti by bol vedel dodať a ako vzpružiť do práce za iných okolností. No, dnes ho Miloslava ukladá do sekretára unavená a akási nesvoja.

„Vari len nebudem chorá", ľaká sa v duchu. Akiste to bude len únava po rozhovore s mužom, ktorý ju žiadal, aby natoľko sa nevystavovala do nebezpečenstva pre národnú vec, veď slúžny mu nedávno dôverne pošepol, že dostáva stále nové udania na Johanu Miloslavu Lehotskú pre jej panslavistickú činnosť. Mladá žena si unavene vzdychla. Kedy už bude tomuto koniec! Kedy prestane toto ustavičné udávanie, prenasledo­vanie, nabádanie k opatrnosti.

Veď milý priateľ Štúr hovoril nedávno o ťažkých mrač­nách, o chystajúcich sa bojoch a ťažkých časoch. O tom, ako teraz už Slováci musia povstať so zbraňami v ruke a brániť si svoje práva.

Nová nádej jej osvietila dušu.

Veď potom, až prezúri víchrica revolúcie, ktorej sa ona, slabá žena aj tak nemôže zúčastniť, potom, až sa znovu rozžiari jasné slnce slobody nad drahou domovinou, potom, až sa začne aj jej pravé poslanie. Uskutoční svoj dávny sen, založí a sama povedie výchovný ústav pre slovenské dievčatá a každým svojím dychom vštepí im lásku k národu. Dusivý, nebezpečný kašeľ nedovolil ďalej spriadať čaro­krásne sny a plány.

Miloslava Lehotská nemohla uskutočniť svoje ušľachtilé dielo. Odišla pod lipy trnoveckého kostolíka sotva tridsať­deväťročná, na sklonku roku 1849, dozvediac sa ešte o bo­lestnom sklamaní slovenských povstalcov.

„Zapadla, zhasla hviezda prvej veľkosti žien našich slo­venských. Zjasala sa na Slovensku ani hviezda ranná, zvestujúc rodu nový deň a než by slnce rodu vyšlo, so zorami priam zas zhasla..." písal o nej po smrti Samo Bohdan Hroboň.

Bolo bolestným úderom osudu, že na svoju poslednú cestu si so sebou vzala táto krehká a jemná duša vedomie porážky myšlienky, pre ktorú žila a mrela. A že zhasla, nedočkajúc sa slnca rodu, nedočkajúc sa nádychu nových nádejí, nových čias.

A jednako musíme veriť, že niekedy sa tiché šumenie líp zo zabudnutého hrobu Miloslavy Lehotskej rozšíri široko-ďaleko, žiara jej hviezdy rozjasá sa po celej našej otčine a nájde cestu do srdca každej povedomej Slovenky. Aj po sto rokoch. Čože sto rokov! Ako keby ich ani nebolo. Ako keby táto silná a uvedomelá Slovenka bola našou rodnou sestrou, ženou nášho storočia. Môže nám byť stále ešte príkladom. Veľa ešte musíme dokázať, aby sme prevýšili túto našu obdivovanú pramatku v láske a oddanosti k národu.

Jarný vietor vracia do koruny líp záchvevy našej lásky a sympatie na trnovecký cintorín.

Nie, nežila si nadarmo!

In:

Prvý ročník Hurbanovho almanachu Nitra vyšiel roku 1842 (Pozn. PK)

Obe citácie sú upravené podľa pôvodného vydania v almanachu Nitra (Pozn. PK)

 


1. O Johane Miloslave Lehockej

Rozpomienka na zabudnutú ženu

Orol Tatransky, prvý literárny orgán zápalistej mládeže slovenskej, raz pri­niesol ako „Obraz slovenskjeho života" takýto rozhovor dvoch Sloveniek po bale:

Málika zaklope na dvere. Žanetka odpovie: „Herein!" - Málika: „Ei, du faules Tink! Ako sa ti ona vyvaľuje v tej posteli!" - Žanetka: „Veď som sa ti ja už dávno zobudila, ale som si chcela komóciu urobiť." - Málika: „Ja, du machst es dir recht komót! A ja som už dávno kravy podojila." - Žanetka: „Kravy? Nicht um die Welt! Taká som, ani ubitá, veď tej polky nebolo konca kraja!" - Málika: „A ten čardáš! a s tým medveďom!" - Žanetka: „Ale s tým ladendínerom? Veď mňa ten vymorduvau! Ale je to len nie medveď, čo ti tak kúru robiu auf Mord und Brand?" - Málika: „Der Förster? Ach, Žanet, der tanzt einzig! S tým by som i teraz pristala, čo som aká udrvená! - Atď., atď.

A keď sa Jozef Miloslav Hurban na svojej ceste „ku bratrům Slovenským" roku 1839 bavil na Morave a spýtali sa ho vlastenci moravskí, či má Slovensko i národne povedomé ženy, priznal sa Hurban, že síce mu zišli pri tom na um tie odrodilé dcéry národa, ktoré sa „nóbl unterhaltují" a „am vršek špacírovati ausfliegují", ale jednako že s hrdosťou znal sa k tomu, že i Slováci už majú „sestry slovenské, anyž cíti hluboce krásu reči, vznešenost povahy, slávu mi­nulou národu našeho" a „krásnou svou duší pojali, ušlechtilým srdcem pocítili sväté a nedotklé naši národnosti pravdy a úmysly".

Nebolo ich v rokoch, keď Slovensko sa prebúdzalo k novému životu, veľa - nemohlo ani byť pri vtedajších podmienkach kultúrnych i spoločenských. Ale tým vďačnejšie treba nám spomínať mená tých, ktoré sa usilovali ísť po ceste novej. Išla po nej i Johana Miloslava Lehocká, jedna z prvých, ak nie prvá - dnes temer zabudnutá, lebo osud jej nedožičil vyorať brázdu hlbokú. Krátky bol jej život - sprevádzala Slovensko kvitnúce nádejou nového života, a zhasla, keď i nádeje rodu pohasli: roku 1849. Ale nezabúdali na ňu, ktorí ju poznali - Štúrovcom zostala i v rozpomienke po rokoch ešte, čím im bola za svojho života: ideálom novej slovenskej ženy, hviezdou, za ktorou putovali do Liptova, hľadajúc i nachodiac u nej, čo môže dávať iba ženská duchom i srdcom rovnako bohatá.

Bola dcérou Imricha Vyšného, notára a mešťana v Nemeckej Ľupči, o ktorom hovoria Štúrovci, že bol nielen „učený pre seba", ale „aj národný ich muž. Nebolo ústavu slovensko-národného, ktorý by on nebou podporovau a nebolo ani sbierky peňažitej, kde by sa nebou štedrotou vyznačiu". Vydala sa potom za Jána Lehockého, farára v Trnovci, a spravila z trnovskej fary stredisko oduševnenej mládeže štúrovskej: rástli rovnako duch i cit v blízkosti srdca peknoduchej ženy, vplývajúcej na ideálnu mlaď kúzlom tridsaťročnej svojej žen­skosti, harmonicky rozvitej krásou duše i tela. Skláňali sa pred ňou všetci, Štúrom počnúc - z trnovskej fary žiarili im na cestu teplé lúče pochopenia a napĺňali ich radostnou vierou, že ideálne ich túžby majú vernú strážkyňu i v slovenskej žene.

Johana Lehocká i básnila; pod pseudonymom „Miloslava" čítame v I. roč­níku almanachu „Nitry" dve jej básne, v ktorých splatila daň ideám svojej doby. V jednej, „Podkřivánský vlastenec" pomenovanej, tatranská Múza koru­nuje básnika, ktorý za búrky a hromu žiali na tatranskom brale nad porobou národa; v druhej roduverná „Slovenka" osvedčuje sa vo forme kollárovskej znelky:

Dříve si dám srdce vyrvat z těla,

Nežbych se od tebe vzdalovat,

Neb tě zradit, národe můj, měla!

 

Tie dve básne priblížili Lehockú kultúrnemu kruhu pražskému, v ktorom sa kľul nový život český, a kde mali i Slováci, prichodiaci do Prahy, svoj duchovný domov. Tam, v rodine lekára Václava Staňka a advokáta Jozefa Friča, rozprávajú s oduševnením Ľudovít Štúr a po ňom i Samoslav Hroboň o svojej vzácnej priateľke z Liptova; a rozprávajú o nej najmä zase ženskej, ktorá sa im vidí byť Lehockej duchovnou sestrou: Bohuslave Rajskej. Tá je v ten čas veľmi a cele zaujatá reformnými zámermi svojho majstra a učiteľa, Karla Slavoja Amerlinga, ktorý chcel vo vychovávacom svojom ústave „Budči" odchovať národu novú, lepšiu ženskú generáciu. Rajská mu pri tom bola na pomoci, ba išla jeho pedagogické ideály uskutočňovať i za cenu osobného svojho šťastia. Amerling sa pritom usiloval do krážov svojho účinkovania pritiahnuť i oddialené Slovensko a stretol sa s pochopením u štúrovskej mlá­deže. Učia sa u neho, vodia mu nových žiakov, podoberajú sa na realizovanie jeho pedagogických i národo-hospodárskych ideálov. Nie div, že chceli Slo­vensku dožičiť i výchovný ústav dievčenský, aký priam v Prahe rástol pod opaterou Bohuslavy Rajskej. A Rajská vďačne vykonala, čo si želali rovnako jej slovenskí priatelia i jej majster Amerling: zblížila sa s Miloslavou Lehockou, aby ju pripravovala pre pedagogické jej poslanie na obrodenom Slovensku a zaujala ju pre Amerlingove plány vôbec. Lehocká sa i s radosťou chytila do študovania - no Slovensko vtedy nedozrelo ešte pre pedagogické zámery, ktoré sa i v Prahe iba horko-ťažko udržiavali. Ostal z toho iba niekoľkoročný pria­teľský styk dvoch ušľachtilých žien, pretrhnutý potom nepriazňou osobných osudov.

Keď sa takto, temer už v začiatkoch zaseklo, čo Štúrovci si sľubovali od pria­teľských vzťahov Lehockej ku Prahe, jednako len zostávala Lehocká verná všetkému. Čo bolo zmyslom života jej slovenských priateľov - ich túžby a snahy národné boli i jej túžbami; s nimi žialila pre bôle rodu, s nimi sa i radovala z úspechov - zavše pritom i dokazujúc, že Štúr mal pravdu, keď o nej hovoril, že je pri všetkých svojich pekných ženských vlastnostiach ženou „mužského srdca".

Od nej prijímali zvesti z domova, keď bavili sa za vzdelaním na cudzích univerzitách, a vedela im to vyrozprávať tým rojčivým a rozcíteným spôsobom, ktorý bol blízky ich duchu. Tak píše napríklad bratom Hroboňovcom do Halle roku 1842, keď začali sa útoky maďarské na bratislavský ústav:

„Vy bolestíte tam nad zahaslou slávou dávnych Sorbů... Ale jakže budete bolestiti, vrátíce se pode Tatru svatú, anť tu Váš nádějný květ, který ste pri odchodu v najkrásnějším puku nechali, rozdrtěn, rozšlapán od vrahů naleznete... Kdyby mne neposilňoval ve víře ten hlas vnitřní, do budoucnosti patřící... který i Vás pri spatření zapadajícího slunce nad velebnou Prahou potešil... jistě bych myslila, že teď dobíjí poslední hodina Slovanův. Však mne náděje ješté neopu­stila, já věřím pevně, že když se již duch můj skvíti bude ve vyšším světle, on zestůpí na zem nízku, prolomí hrobku a oživí mú mrtvolu na okamžik, aby sa těšila ze slávy Slovanův."

Tie slová istotne sú i ohlasom hovorov, ktoré rástli z rozcítených duší, keď Lehocká vodila svojich priateľov po Tatrách a s nimi snívala o poslaní Slovenska a Slovanstva. Najmä vrchy okolo Korytnice a Prosiecka dolina im boli milým cieľom, kde si vďačne v spoločnosti Lehockej zarojčili Štúr i Francisci, Hroboňovci, Dohnaný i Hurban, nehovoriac o druhých. Francisci, tak sa zdá, patril k jej obzvláštnym ctiteľom; spomína ju i v svojom životopise ako toho času „medzi slovenskými ženami najvynikajúcejšiu národovkyňu". Bola mu vskutku nápomocná, keď na jeho návrh mali sa r. 1845 peknými ručnými prácami odmeniť najlepšie literárne diela „Jednoty slovenskej mládeže". Lehockej sa síce tento spôsob odmeny veľmi ne­videl a priateľovi Hroboňovi o tom napísala doprosta:

„Ale sa obávam, že z toho všetkého len dáka repka vypadne. Pekné vence, ak budú divadlo hrať, im tam na divadlo zahodiť, to by mojím zdaním ušlo, ale dáky bajtlík, čo by aký drahý bou, za vedeckô pojednania dať, to sa mi nezdá." Ale jednako spravila Franciscimu po vôli. Francisci to bol tiež, ktorý jej postavil literárny pomník, keď 1846 vydal na svoj náklad v Levoči Matuškovu činohru „Siroty" a posvätil spis „Miloslave, najhodnejšej dcére a okrase Tatier". V úvodnej básni takto sa jej prihovára:

Na štíte Tatier jasá sa zástava,

A na nej slovo našich túžob: Sláva!...

Ty si sa prvá zo slávy tešila,

A z nášho blesku radosť pocítila.

Aj toto jarný z našej slávy kvietok,

Čo v obeť úcty mojej Tebe dávam...

Slovenka statná! Kriváňa okrasa!

Nech sa ten kvietok s Tvojím menom jasá!

Nie darmo si ju Štúrovci volali Okrasou Tatier - veď sprevádzala s láskou a pochopením všetky ich podujatia. Náhle sa vyslovili za slovenčinu, priznala sa k nej razom i ona a čudným sa jej zdalo, že ju Štúr za to chválil: veď vraj „v nej to už dávno driemalo a len čakalo prebudzenia". Keď Hurban sa usi­loval dvíhať Slovensko v duchu Amerlingovej teórie, že charakter ľudu je v úzkom súvise s rázom kraja, Lehocká podala mu zeme- i národopisný „Opis Liptova", ktorý umiestnil v IV. ročníku „Nitry" do svojich „Korytnických pohárikov". A povzdychol si k tomu zarmútený redaktor pod čiarou: „Opísala ste si kraj svoj; hej, keby sme si každý opísali takto svoje okolia a najmä tie naše drahé Slovenky keby sa už takto raz za príkladom tých daktorých, medzi ktorými predok vediete Vy, veľactená pani sestra Slovenská, k svojmu národu priznali! Keby - keby - keby! ... Ja kedykoľvek si na tie korytnické poháriky po­myslím, voždy s odpornej strany sa mi ukáže tá hřba nepočetná tých sestier Vašich, čo nič neznajú, iba módu, varešku, pantofličku, pomádičku a „vostrej jazeyček!"

Ale keď sa Štúr a druhovia jeho i v Národních Novinách po­nosovali, že úroveň Sloveniek nie je taká, akú by si ju želali, že ich povedomie národné je veľmi povrchné, že nevedia sprevádzať s pochopením ideálne túžby a konanie mužských vrstovníkov, bola to práve Lehocká, ktorá si zastala ve­rejne na obranu ženských a zavrátila výčitky. Nie sú iba ženské na vine, ho­vorí, že takýto neutešený je ich stav; veď mnohá by vďačne išla za vzdelaním, ale hatená je v tom hospodárskymi pomermi, lebo „to stojí peniaze a ktorý otec alebo brat uzná potrebu túto a obetuje svoje imanie?" A mužskí sami tiež mnoho zvinili: zväčša je im žena iba „opatrovnicou domácich maličkostí" - nuž volia si ju nie podľa citu, ale podľa praktickej potreby. Akože sa teda má ženská povzniesť, keď ju sami odtískajú od všetkého, čo by ju priblížilo novým kultúrnym záujmom? Keď sami u nej nehľadajú viacej, ako obyčajné cnosti gazdinské?

U Lehockej sa tu azda prvý raz prihlásila Slovenka o svoje právo byť hod­notená i pre svoje duchovné schopnosti. Nebála sa povedať pravdu na obidve strany; nebála sa ani vtedy, keď maďarské úrady ju začali upodozrievať z panslávskej a vlastizradnej činnosti pre jej styky so slovenskou i slovanskou ve­rejnosťou. I to sa o nej pred povstaním roznieslo, že sa u nej bavil poľského kráľa syn, ktorého vraj vodila po Tatrách, aby mohol špehovať. Vtedy musela na rozkaz mužov spáliť všetky svoje listy a písomnosti. Vykonala to síce, ale Hroboňovi vtedy o tom napísala:

„On bezpochyby nevie, že v čo sme uverili, že sa to spáliť nedá a že za to i do horúceho pekla, ak bude treba, poletíme!"

Nie div teda, že bola z tých, ktorí za povstania slovenského v revolučných rokoch boli prenasledovaní maďarskou guerilou a že sa musela pred ňou i skrývať, ako o nej spomína oddaný a vďačný jej priateľ Samoslav Hroboň. Jemu, Hroboňovi, viacej ešte značila, ako všetkým jeho vrstovníkom, podpo­rujúc ho hmotne i duchovne v rokoch, keď si prežíval svoje ľúbostné i životné sklamania. S ním sa tešila, keď sa jej vyznával z ľúbosti k Bohuslave Rajskej; s ním i žialila, keď sa dodrúzgali jeho sny o triezvu skutočnosť a bolo treba rozísť sa s Bohuslavou; k nej Hroboň putovával zo Sielnice do blízkeho Trnovca ako k súrodej duši, s ňou sníval v tatranskej prírode svoje vizionárske dumy kresťansko-slavianske, jej materinsky nežné priateľstvo bolo akiste slncom jeho duchovného osihotenia. Jej sympatie a súcit s priateľom na čas i narušili jej vzťah k Bohuslave Rajskej - nepoznajúc všetkých okolnosti, nemohla pochopiť, ako Rajská mohla Hroboňa vtak zavádzať a opustiť. Ale skoro uznala, že Bohuslavino miesto bolo vedľa Čelakovského, a jej priateľ Hroboň so svojím fan­tastickým idealizmom že nie je súci do života, ani do manželstva. S Rajskou potom zostala v listovnom styku, i keď táto odišla s Čelakovským do Vratislavy - Hroboňovi pomáhala, nakoľko priateľstvo môže spomôcť v duševných trapiech druhého človeka.

Ale nie za dlhý čas sa tešili Hroboň i druhovia jeho duchovnému bohatstvu vzácnej tejto ženy: ešte len tridsaťdeväťročnú skosila ju smrť vtedy, keď slo­venské túžby za slobodou skončili sa tuhšou ešte porobou. V januári 1850 Ľudovít Hroboň písal Hurbanovi: „Viem, že si už s rodinkou svojou drahou slzu srdečnú vyronil nad smrťou drahej našej Lehockej. A veru ju aj zaslu­huje: lebo vpravde zhasla a zapadla hviezda prvej velikosti žien našich slo­venských... Pokoj jej prachu, sláva jej duši a vzkriesenia v dcérach národa nášho!".

Pochovali ju rozžialení priatelia pod lipami trnovského cintorína 21. decembra 1849. A keď sa na jeseň 1851 bavil Štúr v Korytnici a Hroboň ho volal do Sielnice, odpovedal mu, ponosujúc sa na ťažké časy, ktoré drvili jednotlivcov i národ:

„Išjeu bych k Vám hore bez všetkej pochyby a navštíviu tam v susedstve Vašom i hrob vzácny..." Zatúžil ustatý a sklamaný vodca bitého Slovenska zadumať sa, kde lipy šumeli nad hrobom ženy, ktorá svojím cítením i konaním bola sestrou po duchu ich všetkých, ktorí pripravovali Slo­vensku vzkriesenie a život.

Ten hrob je dnes už zabudnutý - ale jednako by mali Slovenky zavše klásť aspoň nezábudku rozpomienky na zapadnutý rov ženy, ktorá raz v akejsi predtuche, pri hrobe svojej matky, dumala o tom, že azda nie je už ďaleko chvíľa, keď jej „budú sadiť na hrobe lipu Slávovia vďační"; tí Slávovia, kto­rých menom Samoslav Hroboň zaspieval, že Miloslava zjasala sa na Slovensku ani hviezda ranná, zvestujúc rodu nový deň, a že zato

nech by slnce rodu vyšlo,
za zorami priam zas zhasla.


Prednesené na valnom zhromaždení odboru Živeny v Prahe.

Bohuslava Rajská - pseudonym Antonie Reissovej (1817-1852). Bola žiačkou Karla Slavoja Amerlinga, neskôr sa spolu s ním venovala výchove dievčat vo vzdelávacom ústave Budeč. Sestra Johany Fričovej a Karolíny Staňkovej. Od 1845 manželka vdovca Františka Ladislava Čelakovského (1799-1852).


3. Z našej romantiky

Bohuslava Rajská a Samo Bohdan Hroboň [výber]

...závislý, na „Budči". V akomsi rozhovore zatým Amerling nešetrne dotkol sa jej pomeru k Hroboňovi, upodozrievajúc Hroboňa z neúprimnosti. Rajská vtedy veľmi rozhodne za­stala si na obranu svojho priateľa, pripúšťajúc i možnosť od­chodu na Slovensko. Píše Amerlingovi:

„Pochybuje o jeho srdci, o jeho cti a věrnosti, máte jej za fantastu a básníka, vytýkate mu, že i on se připojil k novotě slovacizmu, a myslíte, že rozdílnost náboženství nemožným činí spojení našich duší. Netajím Vám toho, že mne hluboce rozbolela slova Vaše rozbolela, neboť jsem si vědomá toho, že jsem-milovaná opravdovou duševní láskou, že jsem milo­vaná ohněm ryzím a čistým ... Mámť k Vám, učiteli můj, jedinou prosbu: .. učiňte, prosím, vše, co v moci Vaši leží, pro Bohdana, mého přítele. Víte, že chce přijeti do Prahy se dále vzdělati, aby platně svému Slovensku sloužiti mohl; vše, co pro jeho štěstí a vzdělaní učiníte, učiníte pro mne. Co se pak mých záměrů tyče, doufám, že jsem Vás úplné upokojila. Bohuslava svou vlast neopustí, dokud nedokoná úkol svůj. Jedině tehdy, když by se mi poštěstilo obratnějším rukou svěřiti budoucnost ústavu svého, bylo by mi možné, abych se vydala na pouť k sestrám vzdáleným, přinášejíc jim lásku vědomosti své ... Věrnou Češkou zůstanu v každém okamžiku svého života."

Amerling pousiloval sa napraviť, čo pokazil: spytujúc sa jej ešte raz, či ozaj chce slovenské Tatry vyvoliť si za bu­dúcu svoju vlasť a životnú postať, vraví ďalej:

„Co se Bohdana týče, musím vyznati, že posud co jsem z jeho básní četl, on jediný se mi zdá tušiti a věštiti náš budoucí blahočas, jeho pak duše nejschopnější jest pojmouti ten ideál naši slávské budoucnosti. On mně rozuměl a já jemu. Čelakovský a Kollár nejali leč malý díl naši slávské budoucnosti. Bohdan již ji tuší, ač posud formy neustálil a neutvářil. Milujú Slo­vensko co svou duši, a když ono Vás pojme za dceru, jemu jsem tou obětí povinován."

No hoci chcel Bohuslavu dožičiť Slovensku, jednako pritom spravil Amerling ešte pokus presvedčiť ju o inom. Znajúc, že dotýkať sa Hroboňovej povahy mu neslobodno, ukazoval teraz na to, že Hroboň si Rajskú azda priveľmi zidealizoval, že pozerá na ňu okom básnika a hľadá ju „někde na nebesích".

„My jsme lidé, lidé slabí, a nerad bych, aby Bohdan ve svém ohniletu mezeru spatřil mezi ideálem a skutkem. Tím ale, bůhchraň! nechci Vás snižovati neb odvracovati - vizte v tom jen mou starostlivost. Jak ty věci vidím, mám za to, že velikou úlohu na sebe beřete, a raději bych Vás na bez­pečnějších křídlech v letu viděl, než u tohoto ptáka ohniváka, jemuž se slunce nesmí zkaliti, příroda rmutiti, Bohuslava Bohuslavou nezdáti," píše v tom istom liste.

Všetky tieto Amerlingove obavy Rajská pokojne zavracia tým, že o výdaji u nej ani u Bohdana vôbec niet predbežne reči.

„Naše porozumění, naše náklonnost jest tak outlá, jako pel na křídlech motýlů; dotkne-li se je jich kdo, zvláště rukama nezasvěcenýma, zatřese celou duší. Protož Vás prosím, Slavoji, nedotýkejte se těchto útlých citů, jmenovitě v listech k němu. Mír a štěstí jeho jest mi dražší nad můj život. Vy se obáváte, zda-li dosti sil mám ideálem býti? - Až Bohdan přijde, ukáže se jemu Bohuslava tak jak jest, bez strojné záře. Hledá-li on jí jen v nadpozemskosti, pak se brzo přesvědčí, že se klame, a já jeho neštěstím vinná ne­budu. Hledá-li však duši vroucí, o štěstí jiných a nejvíce jeho pečující, vše obětující svatým svým úkolům, bez ohledu na sebe samu, hledá-li přítelkyni pro doby bolestné i radostné, tedy se neobávám, že bude nešťasten. Bohuslava může mnoho podstoupiti - pro vlast a milovaného přítele všechno... Po mém přesvědčení vlastenectví nevztahuje se jen na osobní postavení, nýbrž na budoucnost celku. A rovněž zdá se mi býti jedno, zda-li my v Čechách či na Slovensku bu­doucnost připravovati hledíme - jen když svorný duch nás spojuje všechny."

V Amerlingovi však jednako len zvíťazila celkom ľudská túžba - zabezpečiť si predovšetkým vlastné šťastie. Spravil pokus nový a podaril sa mu: odvolal sa na Bohuslavin cit k nebohej jej matke. Na Štedrý večer zaviedol ju na cmiter k hrobu matkinmu a tam, rozprávajúc jej o dávnej svojej láske i o svojich plánoch do budúcnosti, veľkou svojou výrečnosťou vynútil na rozžialenej a rozcítenej Bohuslave sľub, že odriekne sa Hroboňa a obetuje sa celkom práci pre človečenstvo, to jest, že stane sa Amerlingovou ženou. Bohuslave ťažko padlo znivočiť Bohdanove krásne nádeje. Celý mesiac rozmýšľala, kým odhodlala sa rozlúčiť sa naveky so svojou len čo prebudenou ľúbosťou, píšuc Bohdanovi:

25. ledna 1844

Drahý Bratře!

S podivnými city se dnes k Vám obracím. S podivnými city - ano, s jakousi nesmírnou ouzkostí, tak že kdybych neznala Vaše posvěcení se k službě drahého národa, byla bych snad ještě prodlela s odpovědí. Bratře Bohdane, slyšte mne a neodsuďte sestru, která by pro ideu svou, pro svůj národ, pro povinnosti své na okamžení neprodlévala vše podniknouti a vše, i štěstí své obětovati. Slyšte mne a suďte tou láskou duševní, která nás všechny v jedno spojuje.

Vy znáte děje mého života, znáte Slavoje a jeho účinko­vaní v dome i mimo dům náš, a protož není dlouhého rozpisování s mé strany zapotřebí. Znáte rovněž moji od mnohá let kojenou touhu, moci přispěti ke vzdělaní a probouzení našeho národa. Posledních dlouhých šest let prožila jsem v mnohém boji a trudu; v mnohé však i radosti a naději budoucího účinkovaní. Slavoj započal nám u Fričů přednášeti a stal se netoliko vychovatelem a učitelem mým, nýbrž i celého našeho ženského procitlého světa. On po mnohá leta pěstil ye mne snahu něčím ku vzdělaní a vychovaní dívčímu přispěti a já slíbila jsem svatě jemu vše, seč mé sily budou, pro uskutečnění naši idey učiniti. Jáť předsevzala sobě žíti prostá každého milostného svazku a lásku svou dětem a dívkám, kteréž by mému vychovaní svěřeny byly, zachová ti celou. Tento okres, věděla jsem, že mi nikdo zrušiti nemůže, neboť bude vytvořen jediné mým přičiněním a mou prací, a on neměl ani mým úmrtím pominouti.

Tu jste přišel Vy k nám, drahý Bratře, básně Vaše ve mne všechny dávné sny o štěstí a blahu života pozemského probudily a já cítila, že touhy, jež jsem navždy za pohřbené pokládala, se křísily a hlásily k životu. Co se událo, víte. Jakmile jsem první list Váš z Tater obdržela, již prociťovalo to moje srdce, že na rozcestí stojí. V brzce však na to snesla se bouře na hlavu moji a těžce jsem byla potrestaná za to, že jsem probudila city, které na vždy pohřbeny zůstati měly v srdci. Slavoj zvěděl o náklonnosti Vaši a v míře vrchovaté připomněl mne slib můj, kterýmž jsem se k účinkovaní ve vlasti zavázala. Čekala jsem na list Váš, Bratře můj, co na spásu, neboť v hrozném rozporu citův počalo klesati již zdraví moje. Musila jsem se konečné rozhodnouti. Naděje, které krajané moji do mne skládali, závazky moje k „Budči", v němž se ředitelkou dívčího ústavu stati mám - všechny tyto a jiné nesčíslné povinnosti padly na váhu - a já slí­bila v duchu, na hrobe matky své, „Budči" věnovati svůj život. Nejsou mi tajemstvím povinnosti, jakých jsem krokem tím podstoupila, avšak chci pevně stati ve všech pohromách života, a jestli se mi podaří opětně spojiti, co posud ku škodě ,,Budče" rozloučené a v nedůvěře žilo, jestli prací svou jen trochu přispěji k probuzení a k mravnému povznesení ná­roda - budu šťastnou.

Bratře můj drahý, drahý věčně duši mé! Odpusťte Bohuslavě, že náději ruší, kterouž sotva byla podala. Nechte nás žíti vždy v onom blahém pocitu, že nám blaho jiných dražší bylo nad vlastní a že bez ohledu na nepřízeň osudu zůstali jsem sobě těmi, kterými jsme druhdy bývali. Bratře Bohdane! Vy jste sobě přál, aby Bohuslava Vašemu citu slze věnovala. Tekly slze z horečných, začervenalých očí pro uplynulé štěstí i poklid drahé duše a šípy stala se Vaše slova, která by mne krátký čas dříve pocitem blahosti byla naplnila. Bratře můj, pište brzo Vaši sestře, která nejvroucnější vždy podíl bráti bude na všem, co se Vašeho štěstí, Vašeho blaha tyká; která, ačkoliv jí osud nedopřál význačnějšího jména Vám dáti, přece doufá, že jí odpustíte, že kojila naději, kterou nyní rušiti musí. Upomínka na doby minulé bude vždy co jasná hvězda v životu mém se skvíti, vždy čistým svým světlem ozařovati temné okamžení mého života. Bratře můj, jedno okamžení přijde, kde duše se z prachu zemského povznesou a v jeden krásny souzvuk splynou. Oj, zřím svou duši v onom okamžení, kde si budeme moci říci: My jsme co věrné děti nešťastné matky Slávy pracovali, my se vroucně v duševním světě našem milovali a si rozuměli. A tehdy budem šťastnými. Věčnosti - malé to slůvko pojímá v sobě všechno, co nám svaté. Či by nám byl Bůh nadarmo ty hvězdy v ne­beské prostoře ukázal? Tam vzkvétá naše naděje, tam naše blaho!

Možno-li, drahý Bratře, tedy dejte mi v brzce o sobě zprávu, zda-li odpustiti můžete sestře, která si nikdy neod­pustí, že zklamala naději tak vroucího srdce.

S Bohem! Zůstaňte vždy přítelem své vroucí sestry Bohuslavy.

Bohuslava, keď sa už rozhodla popretřhať zväzky ľúbostné,

usilovala sa ospravedlniť to pred sebou i Hroboňom a azda pre uspokojenie vlastného srdca nahovárala si, že miluje vlastne Amerlinga a ide za citom, nie za povinnosťou. Možno ju i nepokojilo1, že nehovorila Hroboňovi cele pravdu - ne­priznala sa mu v liste, že je už Amerlingovou snúbenicou, hoci jej rodina nechcela ani počuť o sobáši, s ktorým Amerlingovi zase bolo veľmi naponáhle. Píše teda 22. februára [1844] Hroboňovi nový dlhý list, akýsi doplnok k predošlému. V ňom formou alegorickej rozprávky o holúbkovi (Amerling), sivej holubici (Bohuslava) a „holoubkovi z dalekých hájů" (Hroboň) vyrozprávala mu, ako ju Amerling naučil znovu život milovať, keď, zronená smrťou matky svojej, utratila všetku radosť životnú; ako sa staral o jej vzdelanie a ona ako v ňom ponachodila ideál muža; ako on, k inej už via­zaný, ju ľúbil a veľmi trpel, keď s ostatnými i ona začala od neho bočiť, nedôverujúc mu. Ako potom Bohdan prišiel, a ona, zabudnúc na prvú ľúbosť, jemu sa sľúbila. A ako Amerling, ospravedlnený a slobodný - lebo bol sa rozišiel so svojou snúbenicou, ktorá preukázala sa nehodnou - vy­javil Bohuslave svoju lásku a nádej na spoločný život s ňou. Tým končiac rozprávku, spytuje sa Rajská Bohdana:

„Slávský Pěvče, spravte mne v tomto důležitém ohledu, co má sivá holubice dělati, když poznala, že nejtajnější její touha vyplněná, milovaná vroucně jest, že dávnou lásku Bůh v překrásný ráj jí obracuje? - Dobrý ten krásny holoubek jiný z dalekých hájů tatranských jest pták ohnivák, co učiní on? Zanevře snad na sivou nevděčnou holubici? Zapomene na ní? Čili bude jí bratrem, přítelem jako posud a najde upokojení v posvěcení se národu?

Sivá holubice již si také svůj okres utvořila, již mnoho holubiček vychovává, by jednou jim ráj utvořila v hájích a nivách rajských, od Boha daných. Odepište brzy, a to sr­dečně, o co nejvroucněji prosí Vaše navždy sestra v Bohu Bohuslava."

Ale jednako sa jej duša upokojiť nemohla. Toho istého dňa, keď mu písala prvý list (25.1.1844), napísala mu odpoveď ešte inú, ktorú však nedokončila, až keď jej prišla do rúk i Hroboňova otázka, či zabúda už na Tatry. Vtedy pripísala k tomu slová, z ktorých badať, ako ťažko jej padlo roz­hodnúť medzi citom a tým, čo sa jej videlo byť povinnosťou. List ten, začatý 25. januára a dokončený 11. marca, znel potom takto:

V Praze 25. ledna 1844

Drahý Bratře Slavianský!

List Váš jsem 12. ledna obdržela a s ním se potěšila. - Že jste již dříve ode mne odpověď neobdržel, leží v mých okolnostech. Před novým rokem jsem churavěla, po novém roce stal se můj život důležitějším a činlivějším. - Od no­vého roku již vyučuji dívky a zakládám ústav vychovací, jak již dávno v mé představě ležel, však k uskutečnění teprve nyní přijíti má. O dovolení jest již zadáno, posud je však v rukou nemám. Začátek mého podnikání má pro mne tak mnoho potěšitelného a radostného, ačkoliv velmi zaměstnaná jsem, že i churavění, které již delší čas mne tížilo, lehce jsem snesla, a právě snad jedině touto touhou i horší nemoci, která se jaksi na mne chystala, ušla. Tímto se také stalo, že jsem pani Lehocké, drahé naše sestře, odpověděti nemohla; před novým rokem již jsem pro ni list začala, jej však teprve dnes dokončit mohu. Doufám, že se proto na mne hněvati nebude a mne pro práci mou svatou odpustí.

Těším se velice, že Váš přednes v Slovenčine lid tak těšil a zaujal; dejž Bůh, abyste tímto prostředkem vše dosáhli, čeho si jen sami přejete. Tážete se, co říká k Vašemu počínaní si Slavoj? On je přesvědčen, že žádaného cíle svého dobrého každý dosáhne, kdo vroucně pracuje; že prostředky bývají rozdílné, leží ve věci samé. On z celé duše přeje Vám, byste dosáhli, čeho si přejete. On se teší z Vašeho si počínaní a prosí Boha, by Vaši práci požehnal.

U nás se též podivné věci dějí. Že arcivévoda Štěpán co místokrál u nás se nachází, jak jej zde přivítali, četli Jste již ve Květech. Jak však jeho odpověď na lid působila, v jaké vážnosti u všech stojí, nelze vyjádřiti. - -

11. III. - List tento byl zároveň s mým posledním listem započatý, neodeslala jsem jej však. Byl Vám, drahý Bratře, určen, tedy ho chci i dokončit a Vám zaslat. List Váš od 27. února jsem předevčírem na večer obdržela a z něho viděla, že jste naše dopisy ještě nedostali. - Tážete se, zda-li jsem zapomněla na Tatry? - Bratře, drahý Bratře! to nemůže Bohuslava nikdy - nikdy! - Ale ovšem duševní i tělesní nemoci když na člověka dorážejí, tu často nezbývá nám sil ani k žití, neřku-li k jednaní. - Však Bůh posilní dítky své, by statečně vybojovaly, a napomáha nám těžkosti i trpkosti života snášeti a i přestáti. - V krátkém čase bylo mi tisíceré životy prožít, a teď nalézám největší úlevu a po­těšení mezi svými dětmi - 15 již jich počítám. Jestli se mi podaří jen poněkud jakýsi převrat duševní způsobiti, jsem šťastná a budu blahoslavit život svůj.

A Vy, drahý Bratře! Jste také posvětil té samé myšlence život svůj. Vy také chcete tímto způsobem pokračovati a pracovati; požehnejž Bůh Vaši práci a dej Vám silu k vytr­vání. - Jak se těším z příchodu Vašeho! Přijďte jen brzy, čas prchá a národ Váš potřebuje vychovatele, přítele, který tak vroucně s ním smýšlí! - Jak jsem Bohu děkovala, že Vám lid Váš počíná rozuměti, že důvěry nabýváte v něj, že cítíte hodnost jeho k proslávení a zvelebení. Přijďte jen brzy, brzy - já se cítím přesvědčená, že můj poslední list nižádné změny v úmyslu Vašem nepřivedl, že jste přesvědčen, že sestra a přítelkyně vroucí Vás čeká, že se těší, až svého podtatranského srdečného bratra opět uhlídá.

Však kdo ví, Bohuslavo, jak on o tobě smýšlí, zdali si tě ještě co sestru, co přítelkyni přeje?

Myšlenku tuto nemohu ani mysleti!

Bratře můj! jakých bolestí působila snad nešťastná Bohu­slava: kýžby je mohla všechny na sebe vzíti a Vás ostřežiti! Osud můj však velel, já nemohla, ano nesměla zadržeti chod jeho. - Bratře, bratře, je možno Bohuslavě odpustit? Ona mnoho provinila, proč neřekla hned první den, že miluje, že zapomenutá jest? - (jak se domnívala). - Odpusť, odpusť, duše vroucí, dovol, by byla sestra přítelkyní, strážnici a ochranitelkou, když nesmi více být! - Smí to doufat? - Nezavrhneš ji zouplna? -

Slavoj neodejde z Prahy až v červenci, tedy Vám bude tenkráte jistě možno vše mluvit, co si jen přejete. V „Budči" je již škola zřízena; mezi jinými pokroky, které se tam děly, náleží i porady vychovatelů a učitelů; tam se čte, přednáší, co důležitého v tomto oboru se dělo a děje, tam se pracují vychovatelské knihy atd. Tyto porady, ačkoliv jsou jen soukromné, budou Vám, statný Bratře náš, zajistě vítány. - Mnoho, o tom jsem přesvědčená, najdete a poznáte. - Slavoj, učitel náš, na Vás se srdečně teší a zve Vás, byste co nejdřív přijel do ,,Budče" a napomáhal připravovati budoucnost národu šlechetnému a všeho dobrého schopnému.

Bohuslava se bude modliti u Vltavy o vzkříšení jeho a vroucná naše spojená prosba k Všemohoucímu dodá nám zajisté i síly vytrvat v životu našem a pokračovat neohroženě dále.

Vroucně Vás prosím, Bratře drahý, byste mé dlouhé mlčení u pani Lehocké omluvil, zajisté se v budoucnosti po­lepším a nenechám tak dlouho čekati. Poproste ji, by se na mne nepomstila, a mne jen brzy, brzičko opět nějakým lístkem potěšila. - A Vás, Bratře můj Bohdane, co nejvroucněji prosím, byste mne z mého nepokoje vytrhl tím oznámením, že brzy nám bude Vás přivítati v naši staro­slavné Praze.

V náději, že brzy od Vás lístek a brzy na to Vás u nás uvítáme, zůstavám Vaše vroucí

sestra v Bohu Bohuslava.

V Praze dne 11. III. na večer.

Buďte s Bohem, on Vás ošetř - a posilň, jak si to B. přeje! Šťastnou cestu!

Rajská potom tvrdo čakala odpoveď na svoje listy; prišla jej do rúk 18. marca, ako hovorí jej denník.

V Sielnici d. 5. III. 1844.

Mám Vám písať, Sestra naša drahá! čo si má počiať holubica sivá? - Ona už urobila to, k čomu ju dohnau osud neohliadajúci sa na srdcia ludskie. Škoda, preškoda! že jej duša nebola dosť mocná zachovať prvú dávnu lásku svoju nedotknutú! Ach! ten anjel toho krásneho okamženia bou by v nikdy neskalenej zore tróniu na veky v duši Bohdanovej! - Ale odpusťte mi, Sestra moja! - Ja vám odpúšťam. Odpusťte, že sklamaný miláček museu prichýliť k duši naj­drahšej horký tento kalich pravdy! Robí to len preto, aby sa poznovu mohou stať Vaším bratom a priateľom. Ach! Sestra moja drahá! prečo jedno slovíčko ľútosti nado mnou...

In: Kleinschnitzová, Flóra: Z našej romantiky. - s. 88-95


Dievčenský vzdelávací ústav v Prahe

Amerling, Karel Slavoj (1807-1884) - pedagóg, zakladateľ vzdelávacieho ústavu Budeč

Frič, Josef (1804-1876) - advokát, politik. Jeho manželka, Johana Fričová, bola sestrou Bohuslavy Rajskej a Karolíny Staňkovej. Hroboň často býval hosťom v tejto pohostinnej domácnosti, rovnako ako u Staňkovcov

 


Z denníka Bohuslavy Rajskej

Den na to odjela jsem z Vídně po parolodi ve společnosti svého švagra a Josefa Podlipského do Uher. Vystřelili několikrát na znamení odjezdu, zazvonili a loď naše hnula se od břehu nesmírnou rychlostí prorážejíc čeřící se vlny Dunaje. Po obou březích různé kra­jiny, jedna čarokrásnější a divočejší nad druhou vynikaly, zaujali naši mysl - a opet po chvíli zmizeli v dali. Zvláště krásne a romantické jest položení břehů tam, kde Váh do Dunaje padá odtud v brzkém čase přijde se k Děvínu, sídlu Rastislava a Svatopluka. Jediné sbořeniště na vrchu upomíná na bývalou nádheru celé stavby. Mají cos ve­lebného a dojemného do sebe tyto trosky dávné slávy, jak by byly věštiteli časův minulých i budoucích - tak vše vezdejší ztrácí se a zaniká, a byť i tisíciletí vzdorovalo, konečně přece se promění a roz­padne ve své jednotlivé prvky. Tyto účinkují sice dále v jiných po­dobách a poměrech, avšak kde jich počátek? - a kde konec? - Rychlost parolodě nedovoluje dlouhého dívání na jeden předmět a dlouhého přemyšlení. Za několik okamžení viděli jsme Břetislavu v dálce před sebou a za čtvrt hodiny vjeli jsme do přístavu. Na břehu očekávali nás čtyři mladíci, mezi nimi Ludevít Štúr a mladší p. Hodža (Ondrej). Uloživše v hostinci své věci, ihned jsme do domu pána Štúra uvedení byli. Jaký to šlechetný, vážný muž! - Jeho celá postava má do sebe cos imponujícího a přece tolik přátelského a přívětivého. Přijal nás velmi srdečně, objal i líbal švagra mého i Josefa, a jeho slova zněla tak mužně, tak hrdinsky, jako dávna pověst. K večeru vrátili jsme se do hostince po pěkné procházce městem, při kteréž jsem příleži­tosti měla, odevzdati Štúrovi rozličné dopisy z Prahy a z Vídně. V hostinci očekávalo nás více slovenských mladíků, s nimiž jsme se usnesli, že časně z rána do Tater půjdeme, bychom krásneho co nejvíce možno pozřeli. Podlé ujednání sešli jsme se všichni a kráčeli jsme ranně do taterských hor. Když jsme byli kus cesty ušli, došli jsme k malé chaloupce na svahu hor položené i posnídali jsme v stinné zahrádce mléko s chlebem. Pozdržení toto umožnilo, že větší společnost, sestávající ze slovenských a srbských studujících a několika Čechův, kteráž byla z BřetisIavy později vyšla, nás dohonila. Nastalo předsta­vovaní, zdravení, ruky tisknutí, líbaní; o, jak jsem nevýslovně byla šťastná a blažená v té volné přírodě ve středu tolika srdečných lidí! - Konečně musili jsme se zdvihnouti a dále vzhůru stoupati. Štúr nabídl mně rámě, na kteréž zdráhala jsem se zavěsiti vědouc, že si byl ruku v Králové Hradci zlámal a že dosud zahojená nebude. Mé zdráhání však nepomohlo ničeho, žertem prohodil, že mu jí úplně zahojím, když ruku na ní vložím, a již mne chopil a rychle šlo to do výšiny. Přišli jsme na malou planinu. „Jen několik kroku v ještě," pravil Štúr, „a uhlídáme krásnou vyhlídku." V tom viděla jsem na nejvyšším kopci stati asi deset mladíků v polokruhu a jak nás spatřili, počali zpívati. Sotva však jích zpěv dozněl, již vpravo a vlevo mocné hlasy mužské poslední slova opakovaly. A k tomu čarovná ta ozvěna s tolikerých stran a před námi ten krásny širý slovenský kraj rozložen v nesmírném kruhu velebných hor - kohož by srdce mohlo zůstati bez pohnutí a nadšení! Dojemná ta píseň začínala takto:

„Sladkým zpěvem, hory, doly (zaznívejte), sestru milou, Češku věrnou (uvítejte). Svatou píseň Tatry naše (rozhlasujte), lásku Čechů a Slováků (posvěcujte)".

My se usadili k odpočinutí a jak by očarovaní tisícerými těmi dojmy, mlčeli jsme všichni. Dozněla první píseň a kolem kol bylo tak posvátné ticho, jak by byl ten kraj usnul při ukolébavce domových zvuků. Jonáci slovenští nové zapěli písně - jaké to srdce rozrývající dumy!

Mne tak mocně dojaly ty zvuky, že jsem nemohla se ubrániti slzám. Jaký to divný se zmocní člověka pocit na těch horách, či to nevyslovitelná radost z nejčistší rozkoše, či to hluboký bol, či to neukojitelná touha po něčem vyšším, kdož to vypsati může? Jedině slzy mohou vysloviti tento dojem. Věřím nyní, že na těchto horách může duch lidský povznésti se nad malicherné hračky světa, stati se lepším a uzráti k vyšším činům. Poznala jsem vzor muže a pravého syna těchto volných Tater v Štúrovi. Na Tatrách mezi přáteli jeho musí jej člověk viděti, aby mu porozuměti a jeho ducha oceniti mohl. Jaký to výborný muž a jaký vliv i vážnost si byl získal mezi mladými přáteli svými - každé jeho slovo jest jim poručením.

Sotva dozníval poslední ohlas velebného chóru v dalekých horách, tu všichni mladíci, kteříž byli na vrcholu zpívali, zvolavše rázem: „Orel tatranský! Orel tatranský!" mžikem sběhli k nám dolu a utvořili polokruh. Nad námi vskutku mohutný orel, jak by přilákán zpěvem vznášeti se počal, a u velikém kruhu nad hlavami našimi kroužil. Přítomnost orla působila elektricky na všechny, nesmírná nadšenost a rozjařenost zmocnila se myslí všech a duch každého zalétal z pozemských luhů k výšinám nezměrným.

Část společnosti, poslouchači to Štúrova slovanského ústavu v Břetislavě, rozloučili se s námi a za zpěvu a provolávání „slávy" šli roz­ličnými cestami dolů. Musili jíti totiž do přednášek srbsko-českých a vzali s sebou i Josefa. Ostatní společnost ubírala se dále do hor a až k večeru vrátili jsme se z nezapomenutelného onoho výletu zpět do Břetislavy. Štúr dovedl nás do svého bytu. Již po cestě rozprávěli jsme mnoho spolu o poměrech u nás a na Slovensku, on vyptával se mne podrobně na každého. Pravil mi, že by nechtěl více přijíti k nám, kdež by velmi opatrným býti musil, neboť za přítomnosti své v Praze a ve Vídni řečnil prý mnoho a tím vzbudil na sebe pozornost policie státní. A toho oni prý se chrániti musí, majíce dosti s Maďary jakožto největšími odpůrci svými co činiti. V bytu svém četl mi více listů Zayových, v kterých mu tento bídník peníze nabízel, aby ku straně maďarské přestoupil a národní věc zradil. Četl mi rovněž odpovědi své i jsou příkladny a jeho hodny. Dala jsem několika slovy smýšlení své najevo a on stisknul mi ruku a v srdečnosti mne objav, přivinul mne k sobě. - Ještě mi bibliotéku svou ukazoval, almanach „Zoru" s mod­rým kvltkem na památku dal a mi čtení básní Hollého doporučoval v tom rozlítly se dveře a Josef letěl do jeho náručí radostně rozčilen. Způsob přednášení v Štúrově ústavě jej tak zaujal, že ani k sobě přijíti nemohl. Konečné vypravoval, že jeden ze Srbův něco přednášel úchvatným způsobem a jiný ihned vystoupil a kritizoval předešlé se znamenitou výmluvností. Všestranná pozornost, přičinlivost a čilost poslucháčův učinila na něho hluboký dojem. Za ním přišli ostatní mladíci a s nimi bavili jsme se dlouho do noci.

Druhý den navštívili nás opětně v hostinci všichni a tu my jim na počest hostinu dávali. Mladý pán Hodža přinesl mi knihu „City vděčnosti", na jejímž prvním listu byla tato slova:

Kéž bych nadlidskými skvěla se silami, pevně bych Šumavu spojila s Tatrami, by se již co věrné sestřičky líbaly, pak jim v krátce zlaté věky se usmály!

„Velectěné slečně, vlastenkyni ušlechtilé, panne B. R. na důkaz šetrnosti a úcty věnují při příchodu jejím na Slovensko Břetislavští Slované na památku v Břetislavě na Dunajem l.[éta] 1841 dne 23. května.

Verše předešlé byla jsem p. H[odžovi] do památníku napsala i těšila mne taková jich ke mne laskavost. K večeru přeplavili jsme se přes Dunaj a šli do tak zvaného Au, krásného to stromořadí na pravém břehu dunajském. Ač se začal náramný vítr zdvihati a mraky se stahovaly, my kráčeli mužně dále. Když jsme do háje přišli, vítr přestal bouřit, vyskočilo slunko a na zachmuřené obloze se ukázala v sedmibarevném kruhu krásna duha. My dlouho dívali se na ní, až zmizela - kéž by byla zvěstovatelem budoucího štěstí a míru drahých bratří Slováků, až nynější bouře přejdou! Vystoupili jsme na pahrbek, usadili se v půl­kruhu a někteří deklamovali Kollárovy znělky ze „Slávy Dcery" - tam jsem teprve jim rozuměla, a duch Kollárův se mi objevil v celé své mohutnosti. Na břehu dunajském, od Slováků musí člověk slyšeti ty lahodné verše, aby porozuměl kráse té poesie a vniknul v hloubku myšlének. Slunce klonilo se k západu, ozařujíc růžovým světlem krajinu. Dunaj skvěl se v červeném rouše, jak pouhý odlesk večerní zoře, a v pozadí stály Tatry jak rozevřená tajemná kniha - každý z nás se zamlčel, aby se zcela mohl oddati tomu tajnému citu, který vždy člověka k přírodě co k své matce poutá. - Stála jsem vedle Štúra, ruku majíc na jeho rámě položenu, a my byli v tom okamžiku jeden cit, jeden obraz. „O, proč nás musíte tak brzo opustit?" šeptal. A já pravě na brzké rozloučení myslíc, v mysli jsem se loučila navždy s oním krásným krajem a přemítala jsem, proč je vše tak pomíjející na světě. Jak rada bych byla u vás, vy srdeční lidé, ostala, ostala v těch horách, kde panuje krása a věčná mladost v přírodě a v lidech ctnost, upřímnost a pravý, neporušený cit. Osud jináče velí...

Dne 21. listopadu 1843

Opět zavál vítr a já rozhodla nad štěstím a neštěstím vlastním. - Podivné časy; divná okamžení se mi v cestu kladou, jinače však jednati nemohu. List Bohdanův na mne podivně působil - mám věřit, že mne někdo miluje? Jeden z oněch, který mne miloval, vzal si sestru mou a připravil mne o blaho a štěstí pozemské, jemu jsem od­pustila a pro jeho a její štěstí vše obětovala. - Opět probudila se duše má v blahém soucitu duše. Tu však mi svěřeno, že mám to štěstí mít, stati se družičkou Bohdany! Mnoho snesla Bohuslava, vše obětovala pro blaho jiné. Tito však hřešili, nechali jí samu stati, ani se neptajíce, zda-li ještě žije. Ona zdlouha, velmi zdlouha procitla ze snu. Slavoji, ty jsi ji probudil. Obraz tvůj jí jen trudné a bolné vzpomínky přináší. - - -

Sama již proputovat chtěla cestu Bohem ji vykázanou, smutně, osaměle a pevně, Bůh však vše jinače zařídil. Zjevil se mi anděl v postavě lidské. Pravil, že mne miluje, nazýval mne svou hvězdou. V onom okamžení zasmálo se na mne štěstí, ponejprv smím doufati v budoucnost. Ponejprv cítím, že jsem milovaná! Mé sestry o tom vědí, jim jsem to tajiti nesměla; vždyť nejvroucnější podíl na všem berou, co se mne tyká. Mimo ně byla jsem ještě někomu důvěru dlužna: totiž Slavojovi. Já jemu řekla, že miluji a že milovaná jsem. On žádal na mne důvody... „Odpovězte mi na otázku, jak se to stalo, že jste Bohdana sobě vyvolila. Což on je více podoben Vašemu ideálu, stojí výše než já?" - Dobře, vy, to chcete, tedy slyšte: Obětovala jsem vše, co v mých silách leží; to svědectví jste mi sám dal. Dlouhý, dlouhý čas jsem stála sama, nepožadujíc žádného štěstí pro sebe, utajila a potlačila jsem všechny své krásné sny. Tu se mi najednou zjevil on, vroucí duše jeho mne zaujala, já jemu rozuměla ... já jeho miluji a navždy milovati budu. - Brzy se přesvědčil, že mé předsevzetí je pevné a nedostihnuté je a bude. Oželoval své touhy, které na mně stavěl.

Bohdane můj! úlohu velkou jsi na sebe vzal! Dostojíš jí? Nebudou krásnější, mladší dívky se ti líbiti? - Zpátky, myšlenko! čistá jak anděl stojí duše jeho přede mnou a tisíceré boje bych pro něho podstoupila. Bohdane, tebe mi Bůh poslal! On tě ošetří. Smutný to den byl pro mne; co však naplat, jen když je přestály. Bože, Ty jsi mou lásku posilnil.

Snad bych byla před nějakým časem polovici života dala za je­diné takové okamžení jaké jsem dnes od sebe odstrčila. Odpusť mi, Slavoji, já jinače nemohu ...!

In: Kleinschnitzová, Flóra: Z našej romantiky. - s. 112-115;

Václav Staněk Samoslavovi Bohdanovi Hroboňovi 13. března 1844

(Začiatok listu chýba.)

....

Z Vašich prvních listů se mi zdálo, že nejen před světem, ale i před rodičemi tajíte lásku k Bohuslavě a sice rodičům proto, že by pro rozdíl nábož. odporovali. Mimo tyto těžkosti se mi zdálo, že Vašim touhám budou na překážku Vaše rozdílné záměry, totiž že ona na Prahu, Vy na Slovensko působiti chcete atd.

Mezitím se ale stály divné věci a já jsem zapomněl na všechny tyto překážky. Že Vás B.[ohuslava] milovala a zajisté dosaváde miluje není pochybnosti. Neboť nebyl lhavý její první list. Na první Váš horoucí dopis Vám ihned své neklamné srdce podávala (a věřte, že to nebýval nikdy její způsob!). Po odpovědi té chtěla své štěstí zvětšiti, že se svému nejvíce ctěnému učiteli a Vašemu příteli Slavojovi svěřila a jej požádala, aby Vás pod svou ochranu, až sem přijdete, přijal. Ale div! místo toho on jí dělal předhůzky, proč by svou vlast opouštěti chtěla. že by to byl veliký hřích, že on dávno na ní myslel a jen ještě že čekal, až se některé okolnosti změní, aby jí pak za svou nevěstu prohlásil. Tedy že ji nyní prosí touto nenadálou změnou přinucen, aby hned se jemu zasvětila, aby na Vás nemyslila, že tu tak mnoho překážek, jako Vaše mládí, náboženství, Vlast a pak neurčitě vyjevení Vaši lásky, jižto on pouhým básněním nazýval, a vůbec „Vašeho mínění" a j. Na to ona statně mu odporovala, dva rázné odpíravé listy mu psala, tak že to vyjednávaní po 14 dní trvalo. Na neštěstí Váš list, jejž ona tak toužebně očekávala, více nežli 4 ne­děle se opozdil. Této nehody Sl.[avoj Amerling] použil. Ona se počala domnívati, že snad opravdu Vaše mínění to nebylo, a že Vám snad nerozuměla. Tak se stalo, že z ůcty, jakou po mnoho let k svému učiteli chovala, jeho domlouvání povolila a jeho býti slíbila. Poněvadž má manželka hned spočátku vášnivě Slavojovi odporovala, vzbudila i v ní opačnou vášeň, a ač všichni její přátelé jí od toho sňatku zrazovali, ona slepě se domnívala, že za duševní dobrodiní, ježto on jí proukazoval, takto se odměniti povinná jest, zvláště ale, že to nevyhnutelně žádá povinnost k vlasti, jak on jí výborně dokázati uměl. Rozumným vyjednáváním jsme posléze dobyli proti vůli Sl. lhůtu celého roku, pevně doufajíce v jeho nestálost, v stále větší zaplétání v nemilé ošklivé po­měry a v jiné okolnosti.

Ze všeho pozoruji, chci-li Vám své vnitřnosti odkrýti, že to více ůcta a přátelství k Slavojovi, než láska. Však z jejího listu uvidíte, že kládla ona nejvyšší svou blahost na zavedení a zdaření svého ůstavu a na prospěch, jaký tím vlasti získá - a ke všemu tomu on jí velice nápomocen byl. Vím, že by láska nad tím vším zvítězila. Mimo to mám důvody pevné, že jí Sl. též nemiluje, ale že potřebuje takovou choť jako ona jest a té nenajde v celé Praze; Tehdy se sám, a alespoň jí přemluvil, že jí miluje a že bez ní žít nemůže. Což tato prostomyslná duše, stejné s ním záměry majíc, slepě věří, alespoň s počátku uvěřila; neboť se mi zdá, že nyní naším domluvám pozorného sluchu podává; čehož buď důkazem, že sňatek, jejž si on na květen neůstupně žádal a ona již polovičně povolila, nyní na celý rok odročila a v tom odročení sama velikou ůtěchu nalézá, ač se ještě vynucený slib rušiti ostýchá.

Z obsahu tohoto listu si sám příčinu mého dlouhého mlčení vy­jasníte. Dílem mnoho prací, a dílem jsem byl jako na vahách, co dělati mám. Mlčeti a věc osudu zanechati anebo upřímně mluviti. První vítězilo v listu mém, jenžto ještě na cestě se nachází; nyní ale tak přátelé, příbuzní i jiné okolnosti naléhali, že jsem druhé volil.

My jsme si všichni Vás přáli do přátelství, poznavše Váš zdravý rozum i ůsudek, i stálost i chladné jednaní. Že pro něj nejsme, není...

In: Kleinschnitzová, Flóra: Z našej romantiky. - s. 120-121


  1. Dr. Josefa Friča (1804-1876), manžela sestry Johany
  2. Podlipský, Josef (1816-1867) - priateľ rodiny, v tom čase medik. Od 1858 manžel Žofie Rottovej, priateľky Boženy Němcovej, sestry Karolíny Světlej (Pozn. PK)
  3. Stalo sa tak 22. mája 1841 (Pozn. PK)
  4. Názov rieky je chybný, ide o rieku Moravu
  5. Ďalším zo štyroch vítajúcich bol Samo Bohdan Hroboň. Tu sa stretli po prvý raz (Pozn. PK)
  6. V tých časoch bolo zaužívané pod názvom Tatry nazývať slovenské hory vôbec. V súdobých dokumentoch o tom nájdeme nejeden doklad. [Nazdávame sa, že ani nie slovenské hory vôbec, ale Karpaty. Pravdepodobne sa opierali o Palkovičovu charakteristiku Tatier v diele Známost vlasti: „Ze wšech Uherských hor jsou Tatry (Montes carpatici) dle Karpatische Gebirge nejpřednější a nejpamatnější, které se k Alpům připodobniti mohou. Počínají se při Prešpurku (Prešpurský zámek jest na nejkrajnějším jejich wršku); odtud wedlé Morawy, Slézska, Polska, Lodomere, Haliče, až k Sedmihradsku dobíhajíc, Uhry a Sedmihradsko do půlkruhu otáčejí..." (Pozn. PK)
  7. Zdá sa, že ide o knihu City radosti, ktorá vyšla roku 1841
  8. Nemecký názov Petržálky
  9. Amerlingova snúbenica
  10. Staněk, Václav (1804-1871) lekár. Sústreďoval 40. rokoch 19. st. vo svojom dome a v kruhu svojej rodiny predstaviteľov tvorivej českej inteligencie. Jeho manželka Karolína (Lotinka, Loty) bola sestrou Bohuslavy Rajskej a Johany Fričovej. Častým hosťom v ich domácnosti bola spisovateľka Božena Němcová, ale aj slovenskí študenti prechádzajúci cez Prahu na štúdia na nemecké univerzity (Hroboňovci, Štúr)
  11. Bohuslava Rajská bola katolíčka a Hroboňov otec a brat Ľudovít boli evanjelickými kňazmi
  12. Nasledujú vytreté slová: „poněkud i nepřiměřený poměr věku" [Rajská bola od Hroboňa o tri roky staršia. Pozn. PK]
  13. Vytreté „Ve Vašem listu"
  14. Vytreté „"se stala láska a obaja si lžou, že se již dříve milovali."
  15. Karolína Staňková, sestra Bohuslavy
  16. Vytreté „se jemu v náruč vrhla".