HAVLASA, JAN (1883-1964)

Česká literatúra - Próza
Tlačiť

Vlastným menom Jan Klecanda. Český diplomat, spisovateľa známy svetobežník. Jeho osobný tatranský príbeh je akoby vystrihnutý z dobrodružného románu. Ako dvadsaťročný vysokoškolák navštívil Tatry a pri svojich samotárskych potulkách padol v Nefcerke roku 1903 do želiez na medvede. Vďaka svojej mimoriadnej duševnej aj fyzickej sile sa oslobodil a s ťažkým zranením dotiahol k horárni na Podbanskom. V poslednej chvíli ho našiel lesník, ktorý dodatočne zistil, že krvavú stopu zraneného už sledoval medveď. Autor opísal svoju dramatickú príhodu v poviedke a publikoval v zbierke Pod skalnými štíty (1904). Ďalšie knihy s tatranskou tematikou: Tatranské povídky (1902), Mimo lásku a nenávist (1903), Povídky z Tater (1905), Lidé na horách (1906), První tatranské povídky (1910), Poslední tatranské povídky (1910), Z hor a salaší. Povídky z Tater (1917), Touhy do dálky. Tatranské dobrodružství (druhá časť knihy Mezi životem a smrtí) (1922). Autor väčšinou situoval príbehy svojich poviedok do Západných Tatier a dedín pod nimi.


PRVNÍ TATRANSKÉ POVÍDKY

POZNÁMKA AUTOROVA.

„Tatranské povídky" jsou vším, co autor přeje si zachovati z prvního vydaní „Horských stínů", jež vyšly r. 1902 u Karola Salvy v Ružomberku na uherském Slo-vensku. Tyto prvotiny psány a původně otištěny byly v létech 1900 a 1901.

Los Angeles, Cal. v říjnu 1909.

1. STRACH

Nad sivým, rýhovaným vrcholíkem Gerlachu obloha jest jako vytažena z kalené oceli; ale hned pod ním sráží se příšerné spousty mračen, jež podobají se spíše hadrům, špinavým hadrům, že bělavá oblaka štítivě od nich odlézají, nedbajíce, ostrohranných útesu, o něž se rozdírají a třepí v mlhy. Rozšklebené žleby a zející prolákliny nevypadají o nic krotší pro hybný závoj mlžin, a sněhoviska svítí jich trhlinami ve výšinách jako stupně k jiným světům, jichž občasný zákmit sluneční nečiní lákavějšími, Celkem vzato, nevypadá ani jako slunce to, co chvílemi protrhne začernalý příkrov oblohy; rudé, zalité oko vybleskne vždy krátký, zlověstný pohled zpod těžké, ochrnulé klapky mračné, - výsměšný, jedovatý zákmit podezřele se zatetelí po stěsnaném kraji, ale než dotknout by se mohl nejzazších končin, oko opět se zavře. Lze cítit, že to druhé oko je stále otevřeno; leč jeho hrůza spočívá v tom, že je slepé, a že jeho důlek zdá se civěti každý okamžik odjinud, zatím co ono vidomé, zanícené, podezírá všechen

Chýbajú strany 4-5

obavy před něčím, co zlověstně vyzařuje z rudých pohledů nebeských výšin.

Ale nikdo mu neodpovídá, neboť slova jsou zcela zbytečná; jen hlas měl význam v tom zátichu. Ne, nikdo z nich neví, kam se vlastně dostanou před padnutím tmy; nezdá se, že je ta chvíle daleko, někde už číhá, zbloudění je skoro jistotou. Je také hodně zimavo. Ale zimavo nezimavo, temno netemno, tolik je jisto, že nutno se dostat přes Polský Hřeben: v noci, někde na druhé straně přenocovat a na další cestu vyrazit před úsvitem, chtějí-li se-dostat z Tater nikým nespatřeni. Na Polské se pak rozdělí, a kdyby jeden byl chycen někde u Koščeliské i podezírán, onen, jenž šel směrem k Poroninu, dokáže jeho alibi, a třetí zase bude na pomoc druhému, pokud by se jednalo o předchozí den. Alibi, alibi..., zní mužíč¬kovi v hlavě; alibi, - to slovíčko se mu zalíbí, a v duchu se podivuje, kdo že je asi tak šikovně vy¬našel a měl-li též krev na rukou, 'když na ně kápl. Ale pak zas ho napadá, co by si tak počali, kdyby nějakou nepředvídanou nehodou bylo jim znemož¬něno zastaviti se v oné opuštěné kolibě, v níž mají jiné hadry. Tyhle ty by je prozradily, a ani sto „alibů" by jim nepomohlo od šibenice. Leda,... a mužíček mimoděk zaráží chůzi..., hej, leda, že by to svedl na oba své druhy... Leč hned zase procitá z dumek; nechce se mu býti o nic vzdálenějším, než právě nutno. A cítě hrůzu z toho, co leží za ním, popoběhne si kousek, jen aby byl v patách tomu nanovo již zas hekajícímu suchanovi.

„U Dlhého Plesa nocuvať němožno," zableptne, ale nikdo si ho nevšímá. To, co leží za ním, už vlastně neleží: běží mu to po boku a ťuká na čelo. Hej, Adam, či že počúvaš? A mužíček drcá zuby... Zavřel by oči, ale ví, že by to nepomohlo. Při každém tom zaťukání na čelo vidí bělovodskou horáreň, mezi stromy, pod svah vtištěnou, se zelenou střechou a s korouhvičkou na střeše. Dověděli se, že horár bude mít doma hromadu peněz, snad celou stovku, a víc - poněvadž chystá se kamsi na trh na Polskou. Věděli jeho zvyky a cesty. Slyšeli, že jeho žena je na Liptově kdesi, snad v Mi¬kuláši, aspoň na tři dny. Ale když k hájovně přišli, našli ji doma..., oh, ženičku šumnou. Asi pětadvacet jí může být..., mužíček si vzdychá a skoro kulhá, jak si to tak všechno představuje. Neměla ona mnoho času na uvítání tří nezvaných hostů, ani hosti na výklady. Šlo to ráz dva tri. Chtěla čehosi se chopit, - aj, ženička odvážná! Ale ramenáč jí ruku srazil, suchan jí ústa zacpával, a on, Adam, se jen tak kolem smolil, kroutě z kusu hadru provazec na svázání jejích rukou. Jak se jim zmítala pod rukama, kazajka se jí rozdšípla, i košile,... a nahá ňadra svítila se Adamovi před očima tak, že se mu hadr z ruky vysmykl.

„Tak se neobzeraj, ty somár sprostý," suchan ho okřikl. Ale Adamovy ruce nejdříve ta ňadra přejely, než se chopily rukou ženiných. A zatím co ramenáč se suchanem ohlíželi se po horárni a Adam byl na stráži, zdaleka psí štěkot se ozval. Venku ležela mrcha psa, jenž byl je uvítal při příchodu, a její krev podráždila asi čich druhého psa, vrace¬jícího se s horárem... Adam ještě kolem ženičky se po okamžik omítal, ale pák vyskočil a křikl...

Nečekali, že horár tak brzo se vrátí; ale když okázal se náhle před horární, byli již připraveni. Výstřely minuly s obou stran; ale srážka byla bohatá na rány, jež neminuly. Byla to zuřivá rvačka. Třetí psisko, uvázané u stáje, probralo se z rány, již byli mu dříve zasadili, a ryčelo do té mely. Netrvalo to dlouho. Tři proti dvěma, z nichž jeden byl pes, - to byla přece jen přesila. Velikán utržil si děsnou ránu do prsou a pohmoždění levice; suchan vyvázl s několika menšími poraněními, jen on, Adam, ne¬utrpěl ničeho bolestnějšího nad modřiny. Horár zůstal ležet jak dlouhý, tak široký a kolem něho krev a krev.

Pak rámenač i suchan pustili se do hledání peněz, zatím co on, Adam, znova a znova se vracel ke kypré a svěží ženičce. Teď už i její sukně byla rozervána a hodně vykasána a Adam byl by rád na chvíli u ní zůstal tak pěkně sám a sám..., ale nuž, nešlo to... '

A smutně si Adam vzdychá.... Chce na ženičku myslit, chce ji vidět: ale ono to běží po jeho boku a na čelo mu ťuká,... ta představa: horára krví zbroceného, bezduchého... „Ej, prečo len on sá vrátiť musil!" Adam tomu odporuje, „či nemal na smrť času dosť?" A šero z kraje do očí mu leze, ač je na suchanovy cancoury upírá... Tu mu až sliny od úst tekou, jak na ženičku si pomyslí, ale hned zas ono mu to na čelo zaťuká, mrcha. „Ej, keby som sa tak vrátiť mohol," Adam povzdechuje si v duchu. „Prečo len som sa neponáhlal..." Potom ho napadne: proč jen ji tak tam nechali? Ona, pravda, jich nezná, ale může popsat žandárům. Třeba se oholit, pozměnit! Však schválně si vousy růst nechali od nějakého času, co chystali se k ně¬čemu v Tatrách, než zase by se rozešli do světa...

Juraj Matkin mu připomněl otázku noclehu. Ej, proč jen u ženičky nezůstal, - Adam si povídá, - to by už byl nějaký nocleh! Mohli se hned tam podělit, hned tam rozejít! Teď už se smráká, večer visí nad horami... Krušno bude tu v horách, a krušno bude i z hor, až zase se rozední...

Slunce zmizelo nadobro, Adam si uvědomuje. Krvavé oko již z mračen nemrká potměšile. Zaspalo? A co slepý důlek? Vychází-li z něho ta tma tmoucí? Černava tlačí se do kraje. Už není nebes a horských hřebenů a strání a dolíků. Jenom tma. Slyšet sovu, neřáda, aby ji čerti sprali! Teskno v horách, při sám boh, věru teskno. -

Adam Taras povzdechuje a hlavu tomu ťu¬kání odchyluje. Ale pak ramenáč ho přivádí z myšlenek ke skutečnosti:

„Ej, bratia, cože len porobíme? Asnád sme aj chodníčok ztratili a teraz neviem ani, kde len že sme. Len sa obzritě!"

Strachem náhle schváceni, Taras i Groško zraky k zemi klopí, pak se shýbají, kolem hmatají, funí a funí, ničeho nemluví, a jen hmatají a funí. Kámen tu a kámen tam; metlice všude a po čertech píchají; ale po chodníčku ani památky.

Kolem dokola leží mrtvé ticho, leží a do výše se pne, leží a v důl zapadá. I s oblohy visí, -černé, děsivé, chamtivé ticho, jež chce něco spolknout. Už je docela tma, taková tma divnými odlesky prožíhaná. Skalnaté balvaniště opodál je takovým záže¬hem. Adamovi připadá spoustou obrovských, pří¬šerných lebek a hnátů v kostnici.

„Všeci tři na sebe počumují a jakoby si byli řekli, druh za druhem beze slova břemena lupu k zemi skládají i usedají na nejbližší kameny. Pak si oddechnou, ten stenem, onen chrochtem, třetí na plno, a upírají vypoulené zraky do šera.

II.

Jako obludy tísní se na všech stranách smutné hory. - Jakoby tu života nebylo, nic se ani nepo¬hne. Kamenité plochy kolem tří sedících tuláků zdají se býti hřbitovem s pokácenými kříži a ná¬hrobky.

Jen Český Stav vyniká z šedivé, truchlivé, jedno¬tvárnosti mračného podvečera. Jako zelená deska kovová svítí jeho nehybné vody mdlým leskem, od něhož se ostře odlišuje běloba sněhů, ležících v roklinách nad plesem, ponurá šeď rozervaných svahu a příkrých stěn, i černé stromy jehličnaté jako zá¬stup kajících mnichů pokrývající homolovitá úbočí pod hrází jezerní. Úzká kotlina odděluje tyto stráně od úpatí horského uzlu, na jehož hřbetu jsou lupiči..

Dlouhou chvíli dřepí bezvládně, jako zakřik¬nuti něčím hrozivým, a zírají ztrnule do pustých končin, v nichž, bloudili, utýráni jsouce únavou i ranami, strachem i vzpomínkou na nedávno spá¬chaný čin.

První Matúš Groško se ozve, lámaje prsty v klínu, až praskají:

„Čo teraz?"

Velikán zahučí:

„Boh sa mstí, - chce nás potrestat'!"

Ale Adam Taras se zachechtá:

„Eh, kričíš, ako pri babylonskej veži, a plakal bys, ako pes, keď ho palicou nabije! - Škoda, že tělo máš za tri, ale rozum ani za pol človeka! - Čo jačíš? Dosial dobré bolo a tiež bude, keď nebu¬deme tak sprostí, ako ty!"

A začíná přitlumeným hlasem rozkládati, aby jen se uložili někde na palouce v nejbližším okolí, že koliby zde nikde nenajdou, aniž jakého jiného pří¬střeší, a že budou zítra míti odtud aspoň, kratší cestu k Polskému hřebenu. Potom se rozprchnou, každý jiným směrem. On, Adam Taras, půjde do Kežmarku, Matúš Groško co nejrychleji odejde přes Hrádek do Liptova a Jur Matkin do Oravy, do Kralován, kde má sestru za žida krčmáře provdanou. To by bylo, aby jim přišli na stopu! Zhola nemožno!

Je viděti, že oba druhové se řečí Tarasovou ukonejšili. Oddechli si, a velikán poplácne si pravicí na stehna. Náhle Groško vydechne:

„Pozerajte! - Tam pod Gerlachom!" Podívají se, kam ukazuje. Tlum stínů se po¬hybuje na skalnaté přesmyčce. V první chvíli všem připadlo, že jsou to stihatelé, ale v zápětí uvědomují se, jak zpozdilá, je taková myšlénka, a jen Groško ještě myslí, že by to mohly býti bosorky, až Taras řekne: „Eh,- divé kozy!"

Jsou to skutečně kamzíci

Všichni tři je mlčky pozorují a teprve, když po chvíli zmizelo stádo za hřebenem, probírají se z divného dojmu, jímž na ně působilo náhlé objevení, ži¬vých bytostí.

Suchan zasípá chrchlavým vzdechem a zašeptá:

„Dnes je pondelok, - nešťastný den!"

„Čo nám po tom?" zahučí Taras, nepokojně přesedávaje na kamení a chvílemi se ohlížeje do dálky k Českému Stavu. Zdá se mu, že tam nad zelenou hladinou jezerní se cosi bílého vznáší, ale nyní, když viděl strach Groškův, raději to zamlčí, aby darmo bázně druhům nezvětšoval.

„Čo nám po tom?" opakoval Groško jako ve snách, na okamžik se zamlčí, potom zvedne hlavu a váhavě se rozpovídá.

„Mal som priatela - tiež zbojníka a figliara velikého, -Tatry znal ako nikto z horalou, - i Spiš, Liptov a Oravu znal dobre, - dnes bou tuna, zajtra boh vie za kolkými horami, - žandári za ním ňuchali ako psi, ale nechytili ho nikdy..."

„Eh, to bol Čičmanec, nie?" otáže se Matkin, vzrušen jsa náhlým, zájmem.

„Hej!" potaká Groško a živě rozkládaje rukama, jakoby najednou byl na všechno zapomněl, čeho se dosud lekal, vypravuje: Veliký prý jako hora byl ten člověk a sílu měl, že jedli byl by z půdy vytrhl. Ničeho se nebál, ani medvěda, ani vlka, ani ostrovida; bouře ani mlhy ho nezalekly; tajné stezky znal v ce¬lém pohoří, ba i na polské straně, i tam, kde jen leda kamzíky uvidíš; i skrýše měl ve všech končinách na strmých, nedostupných štítech nebo v: bezedných, sněhem polozavátých roklích; lovil-na Tatrách divé kozy, kuny, medvědy i jeleny a srnce, někdy si zazbojničil, ale více do roviny vycházel na lup, než do hor. On, Groško, poznal se s ním asi před pěti, šesti léty, - ano, šest roků je tomu, - a tehdy spolu lovili po horách asi půl měsíce -

V dálce ozve se náhle divoké zavytí. Všichni tři vyskočí, ale když nikde se už nic neozvalo, druh za druhem zase usedají. Ale Groškovi nenaslouchá již ani Taras, ani Matkin. Taras znova upře zrak na zelenou hladinu jezera; a jak se tak dívá, zdá se mu, že z vod vystupuje tam v dálce pod bílým svahem ženská, nahá postava. Zbystří smysly a pozná, zeje to horárova žena. Vzpomínka na dotek teplého jejího těla mu znova duši čeří a krev pění.

Groško zatím končí své trhané povídání, jehož však druhové si pranic nevšímají. Ten Čičmanec že nikdy nešel v pondělí, a ve čtvrtek ani na lov, ani na lup, poněvadž prý ty dny jsou nešťastné pro horala. Ale jednou ho kamzíci přece zlákali, - asi přes půl kopy že jich bylo, - a on, nedbaje, že je pondělek, pustil se za nimi. A přišel o život, - ať je mu pámbu milostiv! -

Suchý zasténal, když: toto dopoyídal a kalným zrakem se podívá po soudruzích, pátraje po účinku svých slov. Nevidí jim už do tváří, ale poznal, že Taras má hlavu opřenu mezi dlaněmi a Matkin že nějak zbystřeně naslouchá. Má z toho v duši radost a z hluboká si povzdechne.

Matkin otočí k němu náhle obrovskou, huňatou hlavu, jakoby tím vzdechem ze snů byl probuzen, potom si přetře rukou čelo, zprudka povstane a řekne hlasem velikým:

„Bratia, - už viem, kde rnôžeme prenocuvať! - Choďte za mnou!"

Oba druzi se naň nechápavě podívají, ale v zapěti současně vyskočí, na rtech majíce tutéž, nedo¬čkavou otázku.

III.

Tesklivé pološero se šklebí odevšad. Vysoko ve vzduchu pod špinavou oblohou, těžce se nesou tři, čtyři vrány. Smutně, krákorají. A je slyšeti jejich kvílivé hlasy i tehdy, kdy již zanikly kdesi v hórách. Svišťové pískají mezi balvany, jakoby za něčím plakali, ale ani jediný se neobjeví.

Adam Taras je nesmírně zvědav, co to kloud¬ného připadlo nemotornému Matkinovi, ale že nedoptává se ani suchý Groško, jejž pokládá za babu, nechce se tak zahanbiti, aby jak malé dítě žebronil vysvětlení věci ostatně dosti lhostejné. Co na tom?

"Kdyby si byl Matkin na cosi nevzpomněl, bylo by-snad něco napadlo buď jej, nebo Groška. Vždyť, polorozbitých chatrčí na horách najdeš až k nepo¬chopení hojně...

Matúš Groško je méně znepokojen. Když do¬stali od Matkina odpověď vyhýbavou, spokojil se s vědomím, že dnes pokojně bude jim možno pře¬spati pod střechou, a dále se tím nezabývá. Mysl jeho zaujata - je pověrami tak, že za každým krokem jímá se ho pocit, jakoby ono očekávané Neštěstí, usouzené každému pondělku, jim kráčelo v patách a natahovalo za nimi své ostré spáry. Utekou mu? - Anebo mu podlehnou?

Jur Matkin jde první, s hlavou vztýčenou a v duši s radostí, že on dnes měl tak znamenitou my¬šlenku, jež uchrání je před každou nepohodou i před vším nebezpečenstvím. Jen ještě asi půl hodiny, - pamatuje-li se dobře, a potom kyne jim klid a pěkný útulek v opuštěné kolibě - Náhle zavytí projede soumrakem a zapleskne ozvěnou k stěnám horským.

Všichni tři se zastavují a třímají pevněji v ru¬kou pušky, jež právě před chvílí si rozdali. Dříve je nesl Groško složeny v jednom svazku. Bylá to kořist z hájovny. Ale jakoby to jen výstraha byla, nyní zase již všechno zatichlo a pouze truchlivé, pronikavé pí¬skání svišťů doléhá k jejich předrážděnému sluchu. Ale Groškovi se zdá, že zřetelně slyší tápání ně¬kde opodál. Zaráží se a oči bystří, ale poněvadž se stydí, ničeho na sobě nedává znáti i říká, že se dívá na oblohu, vyčasí-li se do zítřka a nestrhne-li se snad ještě v noci bouře. Taras cosi nesrozumitelného bručí, avšak jen proto, aby zaplašil smyslné vidiny. Ale marně -

Veliký Matkin jest patrně spokojen. To divné zaštěknutí - a po druhé je nyní jíž zaslechli, -to se mu zdá býti dosti podezřelým, ale brzo na ně i on zapomíná, přemítá, co si počne s kořistí, chví¬lemi vidí jako v mlhách před sebou zakrvácenou tvář zabitého horára, - a konečně, jaksi přetížen množstvím dojmů, skoro mimovolně se dává do hovoru:

„Nuž, - ako som vám už vravil,- tá koliba stojí asi pol hodiny odtial pod príkrym grúňom, - sama a sama v takých pustatinách. - Pekne sa v nej ukryjeme! Aj ja som pod jej strechou kedysi mnohoráz zostal cez noc, i keď dážď padal alebo búrka bola..."

Po třetí zaryčelo, v dálce hrozivé vytí. Silný hlas Matkinův se okamžitě zlomí a Gproško zavrávorá. Taras nehorázně zaklel. Sotva však ryk umlkl, velikán, s horečně zvýšeným hlasem pokračuje v řeči, aby zaplašil bázeň, nevěda, že právě svým vypravováním žene nový strach do duší obou soudruhův.

Ta opuštěná koliba že byla už tehdy, kdy v ní naposled přespával, až na strach prolámaná. a mechem zarostlá. Ale veliká prý je, že by :se do ní vešlo snad deset, ba dvacet lidí - -

Oh, a - což jakou má historii ta koliba! - Jen ať poslechnou, co se v ní druhdy udalo! - -Nuže: Koliba už. dávno nehostí salašníků, už léta letoucí a což tedy divu, že mnozí zapomněli, kde se nalézá. Za to však ona tajemná událost podnes vypravuje se všude - -

Taras neví, co se vypravuje o té kolibě, které posud neznal, ale že bázní chvílemi až se tetelí, chce raději zameziti dalšímu vyprávění Matkinovu, a proto horlivě mu skočí do řeči, že dobře ví, co se tam stalo, že to je prastará historie - -

Ale velikán jakoby neslyšel, pokračuje chvějí¬cím se hlasem ve svém líčení. Před lety zavražděn byl prý v té kolibě starý bača s mladičkým honelníkem, a když valaši na večer s ovcemi se vraceli k sa¬laši, zřetelně prý viděli, jak divoké bosorky s roz¬puštěnými vlasy uletovaly od koliby, strašlivě se chechtajíce, až se mezi horami rozléhalo. Bača byl zardousen a šuhaj proboden. - - A hrozná prý byla potom noc: Ovce bečely, psi štěkali, kdesi nad salaší v stráních strašilo, a k ránu prý, spustil se ohromný lijavec. Ale byla to poslední noc, kdy koliba přechovávala salašníky. Od té doby se jí ho¬ralé vyhýbali, a nyní jest skoro zapomenuta. Tam bu¬dou přenocovati.

Jurko Matkin dopovídal a ulehčilo se mu. Za to Groškoyi se velice přitížilo, neboť kolem dokola vidí rejditi bosorky, ozruty, vlkolaky, divoké strigy, a bůh ví, jaké netvory. Ani Tarasovi však není volno, ačkoliv jest z nich nejodvážnější. Křečovitě potrhává pravicí, v níž tiskne uloupenou pušku, a píská jakýsi smutný nápěv.

Přešli zatím planinu, po úbočí druh za druhem úzkou stezkou se dostali do širokého průsmyku, a za ním tmavým zášerem rozeznali rozlehlou polanu, ze tří stran sevřenou strmými stěnami horskými.

Šero prostříbřeno jest nedávno zablesknuvším světlem plného měsíce, jenž zdá se rozkousávati černý závoj na obloze. Stíny v kraji tím rostou a stávají se děsnějšími.

Oni to pozorují a jest jim těskno i hrozno. Náhle téměř rázem všichni stanou a hledí s bezděčným ustra¬šením do nedaleká.

První se vzpamatoval Matkin i praví:

„Hla, tuna je už tá koliba!"

IV.

Zakrnělé křoviny jalovcové a zkroucená kleč, roztroušená po hrbolaté polaně, vypadají jako příšery. Místy leží bílé a šedivé balvany. Skály nad pu¬stinou zdají se oživovati. Pod nimi jako v klínu hor¬ském smutně trčí polorozbořená koliba. Jako pelech divokých běsů tam stojí a vylámaný otvor v jejím průčelí zeje příšerně jako tlama potvory čekající, koho by pohltila. Uplynula chvíle, ale tři tuláci dosud se ne¬hýbají. Jsou, jako ukováni k zemi a oči se jim ho¬rečně blýští.

Groško se třese na celém těle, jakoby jím něco nadlidského lomcovalo, a z úst se mu derou skřeky poraněného zvířete:

„Pozerajte, cože to?"

Neukazuje, co ho děsí, ale oba druhové chápou, neboť i v nich roste cosi děsivě záhadného. Až do¬sud se přemáhali, sami sebe klamali, tutlali hlasy svých duší, nyní však již -nemohou. Natahuj niť, - a konečně praskne. - I v jejich nitrech se tkaniva spřetrhala, zdá se:jim;, že něco se láme uvnitř -

Veliké ticho visí mezi horami. Ale zlé ticho je to, záludné ticho.

Nic se na polaně nehýbe, leda měsíční světlo.

Ale- oni vidí, že se něco hýbe. Tlačí se k sobě a jejich pušky o sebe narážejí. Matkin se chvěje a v duchu proklíná onen okamžik, kdy mu prolétlo hlavou, aby vedl své druhy do této končiny, do tohoto doupěte - -

V duších jim roste touha po,návratu. Ta křo¬viska jak by strašidly byla, kdož ví, zda nejsou? - Ty balvany jak by vlkodlaci byli - a kdož by tvrdil, že není to možno? - A ta strašně rozvalená koliba spíše pro zvěř než pro lidi se hodící, zdaž by nemohla býti pelechem pohorských bosorek, divo¬kých žen a strig?

Adam Taras couvá, upíraje při tom oči stále ke kolibě, ale ani Groškó, ani Matkin toho nepozorují, neboť se po něm neotáčejí. Nemají tušení, co vyno¬řuje se v nitru Adamově. Nevědí, že ho cosi táhne na¬zad, něco i nad bázeň silnějšího, co i smysly zatemniti dovede. Ani on dobře není si vědom, k čemu tíhne, kam směřuje, ale jemu je to zcela lhostejno - -

Zoufalé zakvičení kdesi nedaleko zaropotilo zá¬tiším horským. Zase ten prokletý hlas!

Taras přiskočil k soudruhům a jako malé dítě se chápe ruky velikánovy. Suchý Groško sténá a Matkin těžce oddechuje.

Několik okamžení jaksi napjatě se proplouží. Potom se ozve vzdálené mručení.

Groško odhodí břemeno, vztahuje před sebe ruku s puškou a heká: „Bože môj, bože!"

Matkin stojí jako z kamene vytesaný a čeká, kdy se vynoří z tmy medvěd, ale když okolí jest nehybno, beze slova poklekává. Je slyšet, jak cvaká kohoutek u pušky.

Opět ozvalo se zaštěknutí.

Nyní vrhají se i oba druzí k zemi a všichni jaksi zmámeně a rychle se plazí ke křovinám. Jsou od sebe na několik kroků, mezi nimi se choulí křoviny, ale oni zřetelně slyší, jak ten i onen sípavě oddechuje, a druh nevědomky rozmnožuje obavy druhovy.

Suchý Groško za každým třetím krokem za¬kopne o něco, nebo hlavou do větví narazí, a stále k zemi padá. Je mu i na smrt děsno a chce se modliti. Nemůže však, neboť nedovede se na více upamatovati, leč na prvních osm, deset slov. I z toho je mu úzko a cítí, jak se mu hlava točí a před vyskakují vidiny a různobarevné kruhy i prouhy. Sténá a sténá.

Veliký Matkin třeští oči do sinavého temna a funí jako rozdrážděný býk. Zdá se mu, že odkudsi z houštin se šklebí tvář zavražděného horára. Vzpomíná si také na baču a honelníka, kteří druhdy zde přišli o život a hlava mu od těch myšlenek třeští. Ale on ze vší síly se drží, aby docela nepodlehl strachu a potichu kleje.

Adam Taras se náhle zarazil. V hlavě se mu rozjasnilo. Táže se sám sebe: Proč nejderne nazpět? Proč se ženeme k té prokleté kolibě? - Napadá ho, aby se vrátil sám a odběhl do hájovny k šumné ženě, užil rozkoše, a potom se opět pustil za soudruhy. Ale zároveň vzpomíná si na strašlivé ono nevysvětlitelné vytí, jež zní jim v patách, pochopuje, proč dosud bezděky prchají stále ku předu, i leze dále za Groškem a za Matkinem.

Jest všude ticho a temno. Měsíc se ztrácí pod černou záplavou mračen, a nevidomá hrůza obklopuje tuláky. Kdesi vysoko nad jejich hlavami krákorají krkavci.

Adam Taras se vzmužil a volá:

„Hej, Groško, - hej, Matkin!"

Ale oni se neozývají. Není jich už vidět. Do¬cela zapadli mezi houští a kleč. Taras poulí oči, bystří sluch, ale než může něco uznamenati, desný a trhaný řev někde nedaleko, se rozlehne, že mu až krev stydne v žilách.

Jsou vyděšeni i druzí. Matkin cosi, bleptá a suchan se choulí v klubko.

První se probral ze strnulosti obr. Rychle se plazí mezi klečí, nedbaje-šlehajících větví. Zatáčí se nazpět, kde nechali lup. Neví ještě, co chce udělati, kam se chce podíti, - jen se plouží a plouží. Náhle se však zarazil, neboť viděl, jak cosi velikého mihlo se v průsmyku a potom skočilo s divným řičením mezi křoviny. Štěkavé steny tichly a bylo slyšeti jen jakési funění a sípění. Ještě několikráte se jakési tělo vyhupne nad křoviska a potom zapadne nadobro.

Matkin není schopen myšlenky.- Snad je to běs? - Snad vlkodlak? - Strach ho tiskne k zemi a bystří mu zrak i sluch. Dívá se po okolí, přitlačen jsa k půdě a náhle vidí, že se cosi krčí ke kosodřevinám. Slyší tlumené supění. Opatrně vytahuje z pasu za¬biják, připravuje se k bodnutí, najednou jako šelma se vymrští oné příšeře v týl.

Právě v tom okamžiku, ho rozpoznal blížící se Taras. Vidí, jak Matkin vyskočil a slyší steny i chrapot. Maličko prodlí, jsa jako ohromen úděsem, ale potom se vzchopí a spěchá druhovi na pomoc. Přijde však pozdě.

Oba soupeři chrčí v posledním tažení. Leží ve¬dle sebe, roztaženi jsouce celou délkou těl. Měsíční světlo se dere mračnem a padá na polanu. Mužíček se třese jak osika a shýbá se k umírajícím, dříve se ohlédnuv, kde vězí Groško.

Poulí oči a klesá na kolena, všecek jsa vyděšen. Neboť poznává hroznou a nepochopitelnou věc:

Na zemi leží oba jeho druhové se strašlivými, krvácejícími ranami.

Jsou bez sebe.-

V.

Adam Taras namáhavě se vztýčil, schvácen pověrečnou hrůzou. Nezodpověditelné otázky mu víří hlavou, že ani neslyší nedalekého funění.

Jak se stalo, že ti dva sami sebe bili? Kdo byla ta bytost, kterou viděl se řítit od průsmyku?

Potřásá hlavou a před očima se mu náhle vy¬nořuje ženské tělo. Tváře se mu jizví a stahují vilnou vášní i jízlivostí.

Nyní jemu patří celý lup! - A nejen to! - I horárova krásná, životem kypící žena! -

Teď nestojí mu v cestě pranic! Na noc si nyní poběhne do horárně, tam si pohraje se svázanou ženičkou, ráno pak vrátí se k lupu, sebere všechno a zmizí v horách, - za horami - -

Zachrčí divokou radostí a - rozběhne se k průsmyku. Vášeň ho žene šipkou ku předu. Cítí jen hroznou zvířecí nedočkavost po těle ženině. Neslyší supání za sebou, až náhle cosi ho zachytí za lýtko. Zakleje, svalí se k zemi a zařve bolestí. Ostré za¬kousnutí na stehně si uvědomuje, ale než se vzpa¬matoval, jakási příšera skočí mu na krk. Poznává horárova psa, strašného daviče, spíše pudem, než smysly. Zaúpí a hmátne po noži. Ale nenalezne ho. Sevře v zoufalém úsilí oběma rukama psovo hrdlo, snaže se je oddáliti. V příštím však okamžiku ruce jeho povolují a povolují. Z úst chrlí se mu proudem horká krev - -

A děsný mstitel zavražděného horára, zakrvá¬cený pes, rozštěkal se tak zuřivě v horském zátiší, že umírajícím lupičům se zdá, jakoby divoženky již počínaly kolem nich příšerné své noční reje. Vyje a štěká ten pes, a jen ozvěna mu drsně, zlomeně od¬povídá. A noc hluboká i strašlivá jako nevyzpyta¬telné tajemství Smrti, noc černá a hrůzyplná jako temnoty pekelné, smutná a bolestná, noc dále se vleče zimavým ovzduším, tesklivě a zdlouhavě, se plouží mezi nebetyčnými, osněženými horami, zařezávajícími se do temné oblohy, na níž stříbrně se leskne veliký měsíc.

 


2. SCHÝLENÉ VRBY

Podzimní slunce naposled jako přskavky se zatřáslo nad hřebeny hor a potom mžiknutím se přehouplo za ozlacený, růžový obzor. PO širých pustinách v údolí, na březích šumivé Děmänovky, po holých pastviskách, na pohorských úbočích a svazích až do beránčí vlny vysokých hřbetů, a končiarů zabělených prvním sněhem, od země k těžkým oblakům se plížily modravé stíny soumraku, všude, všude rostly v šerém stlumení světla denního, kam zalétl zrak sta¬rého Pohloda, blížícího se volným krokem k rodné dědině.

Ticho leželo hnědé, tesklivé a nehybné ve hřbitovním zabarvení kraje... Holé koruny stromů trčely jako zasmušilí kostlivci po krajích cesty, Děmänová a Bodice,- jež před chvílí Pohlod obešel, mrtvě se choulily mezi nízkými pahorkatinami a od hor ploužily se dolů únava života a i bílá předtucha zimy. To všechno stařec pozoroval zamlženýma, třesoucíma se očima, ty stromy, dědiny i hory a napadlo ho, že on sám jest na tom také tak zle, že i on už je tak vyschlý, smutný a vysílený. Jenže ty stromy se zazelenají, jak jen znovu zavane první dech jara do kraje, ty dědiny potom oživnou zase novým vzruchem života i práce, a hory - oh, jaká na těch pak zavíří radost, až na salaších za úsměvu jarního slunce objeví se ovce! Tam všude zimní mdloba ustoupí novému životu, nové vůni, novému pučení a posléze i květům, - ale on, starec neduživý a nad hrobem stojící bude šedivěti a malátněti dále, až přijde věčná tišitelka, - tajemná smrt -

Pohlod bezděčně zavzdychl, vysileným suchým zrakem se rozhlédl po okolí, v němž nebyl témeř po celý polrok, a zabloudil jím až k zubatému vrcholíku Poludnice, pod níž táhlo se rozervané pásmo začernalých podnoží. Nad polanou bodovskou na strmém úbočí černaly se skácené, povalené a osekané kmeny smrků. Starci přišlo líto těch stromů a pomyslil si, že lidé nemají ani trochy citu v těle. Jak asi budou vypadati ty ubohé hory za sto let? Před časem ještě zakrytý byly krásnými lesy, - teď z poloviny jsou zelené pokrývky srubány, --a stále kátí se dál a dále. Ano, tak je to nyní na světě: vše krásné mizí a jen zuřivé pachtění po užitku, po penězích řídí lidské skutky. Ano, peníze jsou nyní bohem, dle těch jsou lidé dobří a zlí, jimi dokáže se všechno, všechno.

Starec mrzutě zamávl rukou a zase ohlížel se, po zadumaných nivách. Byl již zvyklý, smutnému tomu vítaní kraje. Po všech těch sedm let od smrti ženiny každoročně hned na počátku jara odcházel z domova, kde gazdoval na skromném, kdysi jeho jměníčku jediný syn Julko a vracel se vždy až na podzim. Jezdil až do Budapešti, „murářiť" a domů se pokaždé vrátil úplně znenadání, aby udělal svým překvapení: byla to jedna: z posledních jeho radostí, jež posud nevyvětraly.

To bylo doma radosti, když se tak staroušek náhle objevil na večer na zápraží! Často nepozoro¬vaně, vešel starý Pohlod až do jizby, tam se usadil pohodlně u krbu a čekal až někdo z domácích vejde. A když vešli, ničeho netušíce, hned volal, jakmile se objevili na prahu: „Pánboh daj dobrý večer! Držím pec, aby vám neutiekla, alebo aby vám ju niekto ne¬ukradol. A veru by to nebolo ani príťažko, veru nie!" - A smál se, smál až slzel. - A radosti nebylo konce kraje. Každé vnouče dostalo nějakou maličkost, i na syna a na snachu si dědoušek něčím vzpomněl - -

Pohlodovi vyjasnily se vrásčité tváře, když si představoval radost dětí, až z ničeho nic se najednou ukáže v jizbě. Vždyť se nedočkavě těšíval na tento návrat vždy po celý poslední měsíc! Jak asi vyrostl černohlavý Ďurík, jenž jako kočka leze po stromech, - jak malá Dorka a Zuzka, jež na něm po ce¬lou zimu loudívaly: „Starý, otec, rozprávaj nám dačo o vilách a o bosorkách - -" a žvatlá-li už ten drobeček Pálinko, ta nemyja kňouravá?

A stařec bezděčně zas už si představoval, co bude doma, až se tak z nenadaní, tam ukáže. Julko, ten bude někde ve chlévě, Anička bude v jizbě chovat Pálinka a zpívat mu něco a děti, - ano, ty neposedy budou bezpochyby někde na dvoře, spatří ho a s pokřikem vrhnou se mu v ústřety:

„Starý otec ide domov, - mamka, otec, poďte sem chytro, - starý otecko ide domov!"

Pohlod se dobrácky usmál, zrychlil krok, na¬rovnal shrbená záda a opět se rozhlížel po zklidněném kraji. Sedm let již neviděl těch milých končin v květu a ve svěží zeleni letní. S jarním táním a rozpukem odcházel, se zimním odumíráním a s prvními sněhy se navracel. A přece nebylo potřebí, aby chodil na výdělek až do Pešti, mohl, když chtěl něco robit - docela dobře vypomáhat doma; ačkoliv toho nebylo pranic zapotřebí; mladí se ho vždy dosti nazdržovali, leč všechno bylo marno; říkával starý Pohlod, že by mu doma v létě při stálém vzpomínání na nebožku Zuzku bylo k nesnesení teskno a smutno, že by ze zármutku ani nevycházel. - A tak ničím nejsa k pozdržení, vetchý ten stařík vždy zase na počátku jara odešel s těžkým srdcem a se slzami v očích - -

V bolestných, milých vzpomínkách vracel se i domů, se slzami v očích a s těžkým srdcem, neboť každý strom, každá hora v dohlednu, vše, vše mu přivádělo na mysl doby dávno minulé a přece tak blízké, jakoby se ta všechna minulost byla udala před rokem - -

Letos však nedočkavějí než jindy spěchal domů starý Pohlod s dechem utajeným a hlavou roztřesenou, ač sám dobře nevěděl, co se to s ním náhle stalo. Snad že se mu vtírala letos do mysli jakási nejasná, ale tím tísnivější obava, našeptávající mu: kdo ví, dožiješ-li se příštího jara; jsi starý a nevíš dne ani hodiny - - A Pohlod kýval hlavou a srdce se mu chvělo žalem, neboť tušil již v celém těle slabost, jakoby mu kvapem sil ubývalo a jak ho nyní náhle ovanul opět domácí vzduch, pocítil v srdci touhu, aby konečně zas jednou ztrávil i krasy letní v domově ve vzpomínkách na svoji Zuzku, aby zůstal jednou mezi svými, odpočívaje po dlouhých létech práce a námahy a jen občas něco kutě, aby nesplesnivěly mu ruce. Beztoho, kdo, ví, nebude-li to již naposled!

Slyšel zasmušilé kolotání kalných vlnek Děmänovky, nadouvajících se slabé mezi rozrytými, povadlými břehy. Nové vzpomínky se mu rozlily nitrem a zahřály mu srdce.

Tudy chodíval kdysi jako mladý šuhaj se salaše do dědiny, tudy přicházela mu vstříc jeho Zuzka. Oj, to byly jiné, lepší časy!

Býval valáškem, než odvedli ho na vojnu, na trsovské salaši. Jak rád se potuloval s ovcemi po horských lesech a srázech, jak pískával si v podvečer dumné trávnice na milé své fujaře, jak zažíhávali vatru na holém úskalí nad kolibou, jak bývalo krásně v soumračném šeru, když z dálky tiše plakaly fujary sousedních salaší, zvláště z porubské koliby - -

A jak mu-vesele planuly tváře i oči, čekajícímu někde ha úbočí mezi balvanisky na Zuzku, když ko¬silo se na horských lučinách! Jak ta jeho šumná děvuška, jako sluneční paprsek spěchávala k němu, k svému Palinkovi - - ej, to byly jiné časy! Hned běžela mezi ovce, vyhledala si svou zamilovanou murgašu, která nosila na vlnivém hrdle červenou její stužku, pohrála si a poláskala se s ní, chvíli laškovala se svým; Pálinkem, ale hned zase vpletla se mezi ovce, ubíhala jeho polibkům, poškádlila ho, a když se nejméně nadal, náhle se mu ztratila. Hledával ji lesem, mezi skalami, volal za ní a prosil, až obyčejně ještě na chvilku se vrátila - -

A když někdy v neděli sešel dolu do Trsové, nebo když sehnal ovce do údoliny, scházíval se se Zuzkou u klokotavé Děmänovky na širokých březích, obehnaných hradbou zeleného vrboví.

To místečko měli oba rádi, neboť již jako děti tam chodívali, sedávajíce pod vrbovím na úzke ostrožině, jen trávou porostlé a omývané plyskajícími a rokotícími vlnami. A na pokraji břehu schýlily své větévky k vírným pěnivým vlnám dvě bělounké, ze¬lenavé, u kořenů, jakoby srostlé vrby.

Ty schýlené stromky se jim líbily.

„Tie dve vřby sú ako my dvaja," zašvitořila kdysi Zuzka. „Ako sa k sebe tisknú, pozeraj, Pálinko, ako sa majú rady!" A zamyslivši se, dodala náhle důrazně: „Vieš čo? To budú naše vřby! Ta väčšia bude tvoja a ta krajšia bude moja!"

A zůstalo při tom.

Od té doby, od dětských let, si tam Pálinko často i sám zacházíval za vrboví na malou, skrytou ostrožinku, aby se podíval, jak se daří „jejich" vrbám. A když měl odejíti na vojnu, sešli se na rozloučenou opět u svých nad vodou nachýlených vrb.

Tehdy už byla Zuzka děvucha, jako růže. „Mlá¬denci, lipnuli se za ňou, ako osy za sladkými hruš¬kami," říkával i nyní stařeček, když někdy o své Zuzce vypravoval a věru nelhal. Ale nikdy starý Pohlod nezapomněl hned také připomenout, že Zuzce na tom pranic nezáleželo, že měla rada jen svého Pálinka a za toho že byla by dala život - -

Zatím však, co byl Pohlod v Ružomberku na vojně, zemřel Zuzce jediný bratr Gálko a tak ovšem celé gazdovstvo mělo nyní připadnout věnem Zuzce. Ač nebylo to veliké hospodářství, přece jen bylo úpravné a co hlavní, docela čisté a pole byla z nejlepších. Zároveň dověděl se horkokrevný Pohlod, že Michal Uličných chodí k Remským - to byli Zuzčiny rodiče - snad dokonce už na vohlady.

„Veď dobre viem," rozhněval se tehdy, „teraz som jej len žobrák, keď dostane mizernú chalupu! Ej, ako že som mohol byť taký duriak a veriť tej devuche! Psovi keď spí, cigáňovi a žene, keď slubuje - kto by veril? Bodaj by ju čert vzal! Šak aj dobrý valach bol by takovej mrche privela!" Á zapřísahal se v duchu tím usilovněji, čím více vzpomínal na Zuzku: „Ej, tá striga sprostá, nechcem na ňu, ak dlho živý som, ani v letku pozreť!"

Právě příští neděli byly Rémských na jarmace v Ružomberku. Zuzka vzkázala mu, že před obědem ho čeká za mostem, vedoucím od kasáren přes Revúcu. Jen několik slov že mu, chce říci - -

„Šak už je dobre!" řekl si rozhněvaný Pohlod, ač srdce mu krvácelo a oči se skoro slzami zalévaly. „Čo by ma aj, pán boh prosil, nikde nepôjdem. Nepotrebujem počúvať ženské rozumy, šak viem, čo mi vari chce! Len aby si nevybrala v tom Michalovi Uličných kyslú malinu a potom nerozpomnienala sa márne za mnou!" - A nešel, ač ho to stálo sebepřemáhaní větší, než sám byl by si pomyslil.

A Zuzka, když Pohlod nepřišel a mimo to se dověděla, že proti ní cosi má, nahněvala se také:

„I dobre, nech si len robí, čo sa mu páči! Šak sme dosiaľ ešte nie zosobášení, a keď mu teraz navrel hrebeň pre nič za nič, hneď tak nebudem! Alebo dostal panskú hubu a ja som mu teraz už nič. Len aby neskoršie zas neprišiel, - veru, že by som mu povedela dačo, až by utekal, ako by mu zem pod nohama horela!"

A tak oněch pět měsíců, kdy byl Pohlod ještě na vojně, se hněvali. Když se však Pohlod vrátil domů, nevydržel, aby se hned příštího dne nepodí¬val k schýleným vrbám.

Bylo u nich útulno, jako, jindy. Voda šuměla, tráva voněla, slunko svítilo - - A přece tu bylo smutno jako mezi hroby, na cintoríně, neboť chyběla tu Zuzička.

Pohlodovi bylo brzo u srdce tak nějak divně. Ano, bylo to přece jen všechno teď jiné! Voda šu¬měla jinak, nějak smutně a truchlivě, tráva voněla jako květiny na hřbitově, slunko svítilo tak zasmušile. Chyběla tu Zuzka - -

Posadil se, a upíraje oči na dvojici přitisknutých k sobě vrb, za chvíli vytáhl z kapsy fujaru a bezděky počal si na ni nesměle pískat:

„Čo si mám pre lásku srdce trápit

Možem ja mamilej prsteň vrátiť - -„

Ale nedopískal. Do očí vstoupilo mu vlhko, ruce se pozachvěly, hlava poklesla na prsa a zalúbený Palko div že se nerozplakal.

„Ej, moja Zuzka!" povzdechi si hlasitě.

A za ním ozvalo se radostně:

„Ej, môj Pálinko!"

Dvě teplé paže mu ze zadu sevřely hlavu, zvrátily ji nazad a na rtech ulpěly mu v dlouhém polibku rty Zuzčiny, jež náhodou zabloudila k vrbám a zaslechla toužebný důkaz o nevychladnuvší lásce Pohlodové - -

Za půl roku byl Pavel Pohlod trsovským gazdou a Zuzka jeho gazdinkou - - -

Starý Pohlod potřásl hlavou a povzdychl.

Ty tam jsou pěkné časy - dávno minuly - jen vzpomínka po nich zůstala - a děti - a ty už mají zas děti - -

Stařeček blížil se s vlhkýma očima k místu, kde za vrbovím na úzké ostrožince stály kdysi jejich stulené vrby. Kdysi, kdysi, - neboť od sedmi let stála tam už jen jediná, ta větší, ta jeho, hluboko jsouc nachýlená a šedivé větévky v hravých vlnách Děmänovky smáčejíc, tak smutná a osamocená, jako smutný a osamělý byl bez svoji Zuzky ve světě on, chudák starý, vetchý a hrobu vždy bližší - -

Neboť onu druhou vrbu, tu pěknější, kterou si vyvolila Zuzka, - tu podemlela a odnesla voda právě týden před její smrtí, když ještě ležela v nerozhodné chorobě. Pohlod tehdy byl všecek ustrašen; zdálo se mu to býti zlým a skoro nepochybným znamením, ale ženě - rozumí se samo sebou, neřekl o tom ani slova, leda že svoji péči o ni ztrojnásobnil, celé noci ani na chvilku oka nezahmuřuje, aby každé přání nemocné ihned mohlo býti vyplněno.

A zvláštní náhodou právě od toho dne se Zuzce ulehčilo. Lehce spala, lehce dýchala, chutnalo jí, na svého šedivého Pálinka se usmívala, ba i minulosti mu vzpomínala, celá jsouc šťastná, vyjasněná a nějak nezemsky blažená - -

Mnoho v ty dny vyprávěla hlasem ztišeným, milým a šťastným. Ještě tři dny před smrtí se rozhovořila, o dětských letech

„Či sa pamätáš, Palinko, ako sme spolu raz tam u tých našich vŕb (Pohloda při tom bodlo u srdce a oči se mu zakalily) našli slimáka? Ty si ho; zdvihnul a hovoril si k nemu: „Slimáku - máku, vypusti rožky, ak nevypustíš, hodím ťa o zem, bude z teba chlopeň!" A keď slimák neposlechl, vyhrožoval si nahnevane: „Slimáku - máku, vypusti rožky, keď nevypustíš, hodím ťa o kostol, bude z teba starý apoštol!" (Stařenka se tiše zasmála, chvíli hleděla v upomínkách k stropu a potom pomalu pokračo¬vala.) „Nuž,- a keď slimák nerobil, čo si chcel, ho¬dil si ho o zem, až sa neboráčik na kašu rozrazil. A ja som plakala a vravila som ti, že ťa už ani videť nechcem, keď máš také zlé srdce!"

Staruška zamlkla, usmála se a složila ruce kří¬žem na bílé peřině. A náhle vyhrkla: .

„A čo:sa mi dnes snívalo! Že moju vŕbu vzala voda a potom že som aj ja umrela a keď tvoja vodou odplave, že zomreš aj ty!"

Podívala se na muže, jenž cítil, jak mu blednou tváře. Ale opanoval se a řekl:

„Čo sa sníva, to je sen! Bola si zdravá, - a budeš zase, len dočkaj, že ja zomrem ešte prv, ako ty!"

Ale stařenka se zalekla:

„Len to nie! Čo by som ja tuná bez chlapa robila!"

Za tři dny bez bolesti, jako když starý, vetchý, práchnivějící pařez se náhle i bez hluku rozsype, dobrá jeho Zuzka s úsměvem na bledých, sta¬žených rtech, tiše zesnula - - - -

Po všechna ta poslední léta bylo vždy první cestou starouškovou při podzimním návratu zajít si k svojí opuštěné vrbě. Vždy si tam povzpomínal na milou svoji ženičku, zaslzel tam pohnutím a s tichou jakousi odevzdaností v osud se díval, jak ta jeho stará, shrbená a šedivá vrba ve své osamělosti ponenáhlu hyne, hyne, hyne - - -

Až jednoho dne. Zhyne: rokotivé vlnky podemelou, její kořeny, rozdrobí jí půdu pod starým jejím tělem, zalomcují vší silou vetchým kmenem - a vrba padne, její proutí švihne do pěnivých vln, až voda vystříkne, její šedivý kmen se potopí, zatočí ve víru, naposled se vynoří jako na pozdrav své rodné ostrožině - a potom uplave, touže cestou, zmizí, jako kdysi její družka utonula před sedmi lety - -

A právě tak, jako tehdy zemřela brzo po té i Zuzka, stane se i nyní s ním: den, dva dny, snad týden i on svou vrbu přežije, ale potom klidně a tiše vypustí duši v naději, že jde tam, kam odešla před sedmi lety jeho drahá Zuzička, že jde tam, kde se shledá zase s ní, s tou svou milou, miloučkou sta¬ruškou - -

Ba že se s ní shledá! Ano, starý Pohlod pevně věří, že po smrti je něco, - ať se to už jmenuje nebe anebo jakkoliv, - kde se duše shledají v ně¬jakém takovém životě věčném. Ano, život věčný bude to jest jisté - neboť jinak, čím byl by, člověku život pozemský, kdyby,věděl, že po něm jest konec, úplný a naprostý konec, tma a nic? Ne, ne, to jest nemožnost, aby něco takového čekalo lidskou duši. Kdo to může tvrdit, nemá smyslu pohromadě, anebo toho, sám opravdově nemyslí! Pohlod jest přesvěd¬čen, že se po smrti shledá se Zuzkou a kdyby někdy se jakkoliv stalo, že tato silná víra v něm byla by zvrácena a rozbita čímkoliv, jistě by sešílel. Ano, on to dobře ví a těší se již na shledání se svojí Zuzkou.

„Aké to mám dnes myšlienky!" zašeptal si náhle Pohlod a snažil se setřásti ze sebe tyto šedé pa¬vučiny, jež opřádaly mu hlavu. Ale marně. Stále se mu navracely do mysli, stále a stále - -

Urychlil kroky, tažen jsa velikou nedočkavostí po spatření známého onoho místečka, plného upo¬mínek nejkrásnějších. Ale zároveň ho cosi neurči¬tého tísnilo v duši, cosi tak bolestného, že si ani toho vysvětliti nedovedl.

Již měl jen několik kroků mezi vrboví. Zamžily se mu oči. Povzdechl si z hloubi své dojaté duše a vešel skoro váhavě, zaraženě mezi holé, nahnědlé proutí. Tak divně, nepochopitelně divně mu bylo -

Dech dávných rozpomínek čišel z křovin, za nimiž sténavě bublaly vlnky bystré říčky. Zase po¬divný jakýsi pocit vetřel se mu do srdce. Zamrazilo ho lehce po celém těle.

Již míjel nejhustší křoviny a za několik okamžiků musil spatřiti svou osamělou, stařičkou, schýlenou vrbu.

Táhl krok za krokem, upíraje oči mezi proutí. Stanul.

Do očí mu uhodila malá ostrožina v říčce. Za¬razil se, kolena se mu zimničně zatřásla a ruce zdře¬věněly. Cítil v srdci ohromné, prázdné chladno a v hlavě šumivé, zmatené třeštění.

Pustá a začernalá jako hrob servaná a špina¬vými vodami oplachovaná ostrožina zela holou na¬hostí. Nic nebylo na ní, leč proryté břehy bez drnu, - bez vrby. Ano, bez vrby, bez té jeho nahrbené vrby! Ta tam byla vrba: už neskláněly se nad vo¬dou její smutné větve, už nešelestil větřík v jejích lí¬stečcích, již i její stařičké tělo urvala divá voda, slintající nyní vzdouvajícími se vlnkami šedavou pěnu na holý, mrtvý, roztrhaný břeh - -

Pohlodovi zalily se oči slzami. Chvíli pohlížel znaveně do kalných vod, potom protřel si zrak a sepiav chvějící se ruce, odevzdaně vzdychl z hlubin svého starého srdce:

„Ej, Zuzka moja drahá; Ba věru už bol by čas aj pre mňa! Išla si za svojou vrbou - prídem už naozaj i ja teraz za svojou vrbou, za tebou!"

Ale přece ho to pomyšlení nějak roztřáslo, neboť náhle se otočil a udýchaně ubíhal od pustého zákoutí šelestících vrb a hučící vody. A kdyby se byl vší silou nepřemáhal, šedivý ten člověk, za jehož zády už ležel celý život se svými radostmi i strastmi, se všemi svými překvapeními a zklamáváními, - šedivý ten člověk byl by se rozplakal jako malé dítě.