TABLIC, BOHUSLAV (1769-1832)

Slovenská literatúra - Poézia
Tlačiť
Slovenský básnik, historik, prekladteľ, ev. a. v. kňaz. Narodil sa v rodine učiteľa v Českom Brezove, zomrel v Kostolných Moravciach (dnes časť Hontianskych Moraviec). Reprezentant slovenského osvietenského klasicizmu. Študoval v Dobšinej, Bratislave, Jene. Počas štúdií založil spolu s J. Palkovičom Societas slavica a v roku 1810 počas pôsobenia v Kostolných Moravciach založil Učenú spoločnosť banského okolia, ktorá sa označovala ako slovenská literárna a vedecká spoločnosť. Pôsobil ako evanjelický kazateľ, konsenior, senior. „V slovenskej literatúre najstarší doklad o Tatrách nachodíme v Poezyach B. Tablica. Ale iba v jednom obraze pri rozlúčke priateľov, vydávajúcich sa na cestu (1,106), keď títo pri odchode dojatí sú smútkom, že opúšťajú svoje rodné doliny a už v diaľke, „kedy do modrého povetria vznesú sa Tatry", pozdvihujú k nebu ruky a zakričia ostatný raz zbohom zemi a zanechaným bratom. Ostatný výkrik ako by sa chcel zachytiť na štítoch a svietiť teplým kúzlom ako svetlý bod až do nedozernej vzdialenosti opustených zákutí. U Tablica sú to Tatry ako najvyššie horstvo nad slovenským krajom nemajú u nebo ešte jasného charakteru, chápe ich celkom zemepisne. Nemá ani prítulnejšieho vzťahu k prírode vôbec, tonúc v pseudoklasicistickej škole rétorických oslavných básní, nenašiel ani pre Tatry teplého tónu a výrazu." [Mečiar, 1932. Pozri „slovenská literárnovedná literatúra")].

1. LOUČENÍ PŘÁTEL NA CESTU SE VYDÁVAJÍCÍCH

Vzhůru bratři! Posylňtež se,
Již se rozejdeme,
Vlast jest těžkoť opustiti
Musíme se vypraviti ,
Do daleké země.

Přátelé k nám přesmutni jsou
Odebrati se chtíc
S nimi nás tak mnohé svazky
Sjednotili vroucí lásky,
Neuzříme jich víc.

Též již synu posledníkrát
Žehná otec milý,
Matka ruce zalamuje,
Bratr, sestra hořekuje,
Všecko pláče, kvílí.

Do náručí padá milá,
Miláčkové svému,
Hořkým pláčem kropí líce,
Pakliž nevidím tě více,
Ržiká smutná jemu.

Tesknost každému jest srdci
Bubnuj, bubeniče,
Zabubnuj nám marš ten smutný,
Loutnáři své vémtéž loutny,
Tudíž hudebniče.

Přátelé již buďte zdrávi,
Nevidímli víc vás,
Pomněte, že naši lásky
Věčné trvat mají svazky
Bůh vždy bude při nás.

Do rukou svých na pomezí
Země nabereme,
Srdečně jí líbajíce,
Za pokrm jí děkujíce
Nad ní zaplačeme.

Když pak plavec podlé větru
Plachty lodí spustí,
Tehdáž tiše odplyneme
Boha všudy nalezneme
On nás neopustí.

A když Tatry do modrého
Povětrí se vznesou
Rukou k nebi pozdvihneme
Země! Bratři, zakřikneme,
Až se hory střesou.

Když pak náš lid na břeh vstoupí,
Pro přemnohé strasti,
S radostí si zazpíváme, ,
Nebi slavné díky vzdáme.
jsouce v nové vlasti.

Zde již jako Slováci ctně,
Budem živí vzdálí,
Aby všickni význávali:
Slováci jsou hodni chvály,
Jsouce smělí, stálí!

In: Poezye I. /Tablic, Bohuslav. - Vacov, 1806, s. 106-107. - Prepis z fraktúry Podtatranská knižnica