ŠOLTÝSOVÁ, ANNA ZUZANA (1809-?)

Slovenská literatúra - Poézia
Tlačiť
Manželka Michala Šoltýsa (1802-1862), ktorý pochádzal z Mengusoviec, ale od roku 1831 do smrti bol kňazom vo Važci. Veľmi aktívne sa zapájal do všetkých národno-buditeľských aktivít (zakladal spolky miernosti, písal správy, napr. sériu článkov pod názvom Spod Kriváňa) aj poéziu. V nekrológu ho dobová tlač označila za „jedného z prvých synov národa slovenského". Jeho manželka bola rod. Orfanidesová (staršia sestra hybského učiteľa a horlivého národovca Ľudovíta Samuela Orfanidesa), ktorá už ako trinásťročná spísala zošitok ľudových piesní pre Jána Kollára a jeho Národnie spievanky. Jej básne v češtine aj slovenčine priniesol prvý ročník almanachu Nitra (1842) aj Domová pokladnica (1849). V prvom ročníku Nitry boli outorsky zastúpené iba dve ženy - a obe spod Tatier (druhou bola Johanna Miloslava Lehocká z Liptovského Trnovca).

1. CHVÁLA TATER
Tatra prý jen sídlo zimy
Hnízdo neourodné,
Omrzlé a cestujícím
Obtížné, neschodné.

Ale právě to jest dobře
Že také jsou Tatry,
Nech jen nejde, třebas nikdo,
Nech jen přijdou bratři.

Slovan, věrný syn přírody
Na Tatrách okřeje,
Neb se mu v oustřety krásná
Příroda usměje.

Tu jej plesa, tu výšiny,
Zovou ku plesání
Tu prameny, vodopády
Péče pryč zahání.

Naše Tatry nebesáhlé
Vůní kořínkovou
Plní povětří, a kojí
Duši poutníkovou.

A ve Tater lůně temném
Jasné zlato blýská,
Při něm si i náš odpůrce
Nejedenkrát výská.

Tatry naše, Tatry věčné
Mají zpěvů tisíc,
A Slovenka, svou Slovenskou
Píseň nedá za nic.

I my sme tu byli v lůnu
Tater nebetýčných,
A na těchto nezábudek
Nabrali si sličných.

In: Nitra I, 1842, s. 126-127

 


2. ŽÁRLIVOST

Tam kde Křiván a kde Tatry strmí
A z nich řeka po skalinách hřmí
Tam i jedna dědinečka leží,
Okolo ní bystrá řeka běží.
V ní bydlíval Lidomil srdečný,
Dobrý, milý, upřímný a vděčný;
Jeho srdce lidí milovalo
Láskou k člověčenstvu plápolalo;
Poddaní jeho šťastliví byli,
Neb járma jak jiní necítli,
On jen radil, rozkazy nedával,
Ano radu dobrou od nich brával.
Jiní se hned, když jen mohou žení,
Než on nechtěl slyšet o ženění;
Proto „by si děvče k boku svému
Svolil" lidé radívali jemu.
„Žena život muži oslazuje"
Tak mu každý ženbu pochvaluje,
Jemu však se nechtělo to zdáti,
Neb slýchal zase mluvívati:
Jak ženičky manželů sužují,
Život nesladí jim, než zhořčují.
Pokud jsou panny milostně hledí,
A když se vdají škaredit vědí.
Než posléze zunoval mluvení
Lidské, a nabral chutí k ženení,
Tichou chtěl mít, proto tichou hledal,
A osud mu tichou milenku dal.
A když byli manželstvím spojeni,
Nastal jemu život utěšený.
Zdalo se mu, že jen nyní cití,
Že teprv teraz počíná žítí;
Než osud byl k němu nelaskavý,
Vsel žárlivost v srdce Boleslavy,
A ta blaho jejich rušit znala,
A to tím víc čím víc se zmáhala.
Boleslavka obrazy si tvoří,
Že jej manžel k jiným láskou hoří;
Že se před ní on jen přetvaruje,
Zatím ne jí, než jiné miluje.
Posléz neví se už přemáhati,
A dá se mu trpce domlouvati.
Manžel povědomý své věrnosti,
Dává odpověď plnou hořkosti.
A to znova trápí Boleslavu,
Tak že neví ani kde má hlavu.
Chodí sem tam, jakby spitá byla,
Práci činí, jakby nečinila.
Když je sama pláče, vzdychá, touží,
Jen se trápí bolestně a souží.
Manžel se na to žalostné dívá,
A od dlouhých vzdehu se mu zívá,
Ale předce chce jí potěšiti,
A tak jeví lásky svojí city;
Věrnost svou k ní mocně dosvědčuje,
Sebe jen jí samé posvěcuje.
Ale žárlivost jest had stohlavý,
A ten žere srdce Boleslavy,
Čím ho víc poráží manžel cnostný,
Tím se více vzteká nelítostný.
Slávka vždy jen na muže doráží,
Hněvem lásku vydobyt se snaží.
Manžel citlivý to nemůž nésti,
Proto klesá pod jármem bolesti.
Tváře jeho obledají rázem,
Jako květy opálené mrázem.
Sama Slávka se mu znechutívá,
Když ji vždycky jen slza polívá.
I života se mu odnechtělo,
Posléz zchradlo celé jeho tělo.
Slávka vidouc že jest toho vina,
Ruce - ale pozdě - k nebi spíná,
Lituje, že muže nevinného
Sama klade do hrobu chladného.
prosí muže - ale darmo prosí,
Nebo slza už mrtvolu rosí.
Tu precitne žárlivé svědomí
Sem tmv běhá, zoufá, ruce lomí,
A tepe se v hlavu, trhá vlasy
Volá zpátkem pominulé časy.
Nevrátí se časy, hrob se blíží,
Nemůlž ona snést svedomí tíži;
Žárlivost svou hloupou neskrotila,
Ta manžele i ji pohřbila.
O by pravda této udalosti
Byla lékem proti žárlivosti!!

In: Nitra I, 1842, s.118-121