Tatry v literatúre

Digitálna knižnica

  • Zväčšiť veľkosť písma
  • Predvolená veľkosť písma
  • Zmenšiť veľkosť písma
Úvod Slovenská literatúra Memoáre, biografie KLEINSCHNITZOVÁ, FLÓRA - Strana 4

KLEINSCHNITZOVÁ, FLÓRA - Strana 4

Tlačiť
Obsah článku
KLEINSCHNITZOVÁ, FLÓRA
O Johane Miloslave Lehockej
Z našej romantiky
Z denníka Bohuslavy Rajskej
Celý článok

Z denníka Bohuslavy Rajskej

Den na to odjela jsem z Vídně po parolodi ve společnosti svého švagra a Josefa Podlipského do Uher. Vystřelili několikrát na znamení odjezdu, zazvonili a loď naše hnula se od břehu nesmírnou rychlostí prorážejíc čeřící se vlny Dunaje. Po obou březích různé kra­jiny, jedna čarokrásnější a divočejší nad druhou vynikaly, zaujali naši mysl - a opet po chvíli zmizeli v dali. Zvláště krásne a romantické jest položení břehů tam, kde Váh do Dunaje padá odtud v brzkém čase přijde se k Děvínu, sídlu Rastislava a Svatopluka. Jediné sbořeniště na vrchu upomíná na bývalou nádheru celé stavby. Mají cos ve­lebného a dojemného do sebe tyto trosky dávné slávy, jak by byly věštiteli časův minulých i budoucích - tak vše vezdejší ztrácí se a zaniká, a byť i tisíciletí vzdorovalo, konečně přece se promění a roz­padne ve své jednotlivé prvky. Tyto účinkují sice dále v jiných po­dobách a poměrech, avšak kde jich počátek? - a kde konec? - Rychlost parolodě nedovoluje dlouhého dívání na jeden předmět a dlouhého přemyšlení. Za několik okamžení viděli jsme Břetislavu v dálce před sebou a za čtvrt hodiny vjeli jsme do přístavu. Na břehu očekávali nás čtyři mladíci, mezi nimi Ludevít Štúr a mladší p. Hodža (Ondrej). Uloživše v hostinci své věci, ihned jsme do domu pána Štúra uvedení byli. Jaký to šlechetný, vážný muž! - Jeho celá postava má do sebe cos imponujícího a přece tolik přátelského a přívětivého. Přijal nás velmi srdečně, objal i líbal švagra mého i Josefa, a jeho slova zněla tak mužně, tak hrdinsky, jako dávna pověst. K večeru vrátili jsme se do hostince po pěkné procházce městem, při kteréž jsem příleži­tosti měla, odevzdati Štúrovi rozličné dopisy z Prahy a z Vídně. V hostinci očekávalo nás více slovenských mladíků, s nimiž jsme se usnesli, že časně z rána do Tater půjdeme, bychom krásneho co nejvíce možno pozřeli. Podlé ujednání sešli jsme se všichni a kráčeli jsme ranně do taterských hor. Když jsme byli kus cesty ušli, došli jsme k malé chaloupce na svahu hor položené i posnídali jsme v stinné zahrádce mléko s chlebem. Pozdržení toto umožnilo, že větší společnost, sestávající ze slovenských a srbských studujících a několika Čechův, kteráž byla z BřetisIavy později vyšla, nás dohonila. Nastalo předsta­vovaní, zdravení, ruky tisknutí, líbaní; o, jak jsem nevýslovně byla šťastná a blažená v té volné přírodě ve středu tolika srdečných lidí! - Konečně musili jsme se zdvihnouti a dále vzhůru stoupati. Štúr nabídl mně rámě, na kteréž zdráhala jsem se zavěsiti vědouc, že si byl ruku v Králové Hradci zlámal a že dosud zahojená nebude. Mé zdráhání však nepomohlo ničeho, žertem prohodil, že mu jí úplně zahojím, když ruku na ní vložím, a již mne chopil a rychle šlo to do výšiny. Přišli jsme na malou planinu. „Jen několik kroku v ještě," pravil Štúr, „a uhlídáme krásnou vyhlídku." V tom viděla jsem na nejvyšším kopci stati asi deset mladíků v polokruhu a jak nás spatřili, počali zpívati. Sotva však jích zpěv dozněl, již vpravo a vlevo mocné hlasy mužské poslední slova opakovaly. A k tomu čarovná ta ozvěna s tolikerých stran a před námi ten krásny širý slovenský kraj rozložen v nesmírném kruhu velebných hor - kohož by srdce mohlo zůstati bez pohnutí a nadšení! Dojemná ta píseň začínala takto:

„Sladkým zpěvem, hory, doly (zaznívejte), sestru milou, Češku věrnou (uvítejte). Svatou píseň Tatry naše (rozhlasujte), lásku Čechů a Slováků (posvěcujte)".

My se usadili k odpočinutí a jak by očarovaní tisícerými těmi dojmy, mlčeli jsme všichni. Dozněla první píseň a kolem kol bylo tak posvátné ticho, jak by byl ten kraj usnul při ukolébavce domových zvuků. Jonáci slovenští nové zapěli písně - jaké to srdce rozrývající dumy!

Mne tak mocně dojaly ty zvuky, že jsem nemohla se ubrániti slzám. Jaký to divný se zmocní člověka pocit na těch horách, či to nevyslovitelná radost z nejčistší rozkoše, či to hluboký bol, či to neukojitelná touha po něčem vyšším, kdož to vypsati může? Jedině slzy mohou vysloviti tento dojem. Věřím nyní, že na těchto horách může duch lidský povznésti se nad malicherné hračky světa, stati se lepším a uzráti k vyšším činům. Poznala jsem vzor muže a pravého syna těchto volných Tater v Štúrovi. Na Tatrách mezi přáteli jeho musí jej člověk viděti, aby mu porozuměti a jeho ducha oceniti mohl. Jaký to výborný muž a jaký vliv i vážnost si byl získal mezi mladými přáteli svými - každé jeho slovo jest jim poručením.

Sotva dozníval poslední ohlas velebného chóru v dalekých horách, tu všichni mladíci, kteříž byli na vrcholu zpívali, zvolavše rázem: „Orel tatranský! Orel tatranský!" mžikem sběhli k nám dolu a utvořili polokruh. Nad námi vskutku mohutný orel, jak by přilákán zpěvem vznášeti se počal, a u velikém kruhu nad hlavami našimi kroužil. Přítomnost orla působila elektricky na všechny, nesmírná nadšenost a rozjařenost zmocnila se myslí všech a duch každého zalétal z pozemských luhů k výšinám nezměrným.

Část společnosti, poslouchači to Štúrova slovanského ústavu v Břetislavě, rozloučili se s námi a za zpěvu a provolávání „slávy" šli roz­ličnými cestami dolů. Musili jíti totiž do přednášek srbsko-českých a vzali s sebou i Josefa. Ostatní společnost ubírala se dále do hor a až k večeru vrátili jsme se z nezapomenutelného onoho výletu zpět do Břetislavy. Štúr dovedl nás do svého bytu. Již po cestě rozprávěli jsme mnoho spolu o poměrech u nás a na Slovensku, on vyptával se mne podrobně na každého. Pravil mi, že by nechtěl více přijíti k nám, kdež by velmi opatrným býti musil, neboť za přítomnosti své v Praze a ve Vídni řečnil prý mnoho a tím vzbudil na sebe pozornost policie státní. A toho oni prý se chrániti musí, majíce dosti s Maďary jakožto největšími odpůrci svými co činiti. V bytu svém četl mi více listů Zayových, v kterých mu tento bídník peníze nabízel, aby ku straně maďarské přestoupil a národní věc zradil. Četl mi rovněž odpovědi své i jsou příkladny a jeho hodny. Dala jsem několika slovy smýšlení své najevo a on stisknul mi ruku a v srdečnosti mne objav, přivinul mne k sobě. - Ještě mi bibliotéku svou ukazoval, almanach „Zoru" s mod­rým kvltkem na památku dal a mi čtení básní Hollého doporučoval v tom rozlítly se dveře a Josef letěl do jeho náručí radostně rozčilen. Způsob přednášení v Štúrově ústavě jej tak zaujal, že ani k sobě přijíti nemohl. Konečné vypravoval, že jeden ze Srbův něco přednášel úchvatným způsobem a jiný ihned vystoupil a kritizoval předešlé se znamenitou výmluvností. Všestranná pozornost, přičinlivost a čilost poslucháčův učinila na něho hluboký dojem. Za ním přišli ostatní mladíci a s nimi bavili jsme se dlouho do noci.

Druhý den navštívili nás opětně v hostinci všichni a tu my jim na počest hostinu dávali. Mladý pán Hodža přinesl mi knihu „City vděčnosti", na jejímž prvním listu byla tato slova:

Kéž bych nadlidskými skvěla se silami, pevně bych Šumavu spojila s Tatrami, by se již co věrné sestřičky líbaly, pak jim v krátce zlaté věky se usmály!

„Velectěné slečně, vlastenkyni ušlechtilé, panne B. R. na důkaz šetrnosti a úcty věnují při příchodu jejím na Slovensko Břetislavští Slované na památku v Břetislavě na Dunajem l.[éta] 1841 dne 23. května.

Verše předešlé byla jsem p. H[odžovi] do památníku napsala i těšila mne taková jich ke mne laskavost. K večeru přeplavili jsme se přes Dunaj a šli do tak zvaného Au, krásného to stromořadí na pravém břehu dunajském. Ač se začal náramný vítr zdvihati a mraky se stahovaly, my kráčeli mužně dále. Když jsme do háje přišli, vítr přestal bouřit, vyskočilo slunko a na zachmuřené obloze se ukázala v sedmibarevném kruhu krásna duha. My dlouho dívali se na ní, až zmizela - kéž by byla zvěstovatelem budoucího štěstí a míru drahých bratří Slováků, až nynější bouře přejdou! Vystoupili jsme na pahrbek, usadili se v půl­kruhu a někteří deklamovali Kollárovy znělky ze „Slávy Dcery" - tam jsem teprve jim rozuměla, a duch Kollárův se mi objevil v celé své mohutnosti. Na břehu dunajském, od Slováků musí člověk slyšeti ty lahodné verše, aby porozuměl kráse té poesie a vniknul v hloubku myšlének. Slunce klonilo se k západu, ozařujíc růžovým světlem krajinu. Dunaj skvěl se v červeném rouše, jak pouhý odlesk večerní zoře, a v pozadí stály Tatry jak rozevřená tajemná kniha - každý z nás se zamlčel, aby se zcela mohl oddati tomu tajnému citu, který vždy člověka k přírodě co k své matce poutá. - Stála jsem vedle Štúra, ruku majíc na jeho rámě položenu, a my byli v tom okamžiku jeden cit, jeden obraz. „O, proč nás musíte tak brzo opustit?" šeptal. A já pravě na brzké rozloučení myslíc, v mysli jsem se loučila navždy s oním krásným krajem a přemítala jsem, proč je vše tak pomíjející na světě. Jak rada bych byla u vás, vy srdeční lidé, ostala, ostala v těch horách, kde panuje krása a věčná mladost v přírodě a v lidech ctnost, upřímnost a pravý, neporušený cit. Osud jináče velí...

Dne 21. listopadu 1843

Opět zavál vítr a já rozhodla nad štěstím a neštěstím vlastním. - Podivné časy; divná okamžení se mi v cestu kladou, jinače však jednati nemohu. List Bohdanův na mne podivně působil - mám věřit, že mne někdo miluje? Jeden z oněch, který mne miloval, vzal si sestru mou a připravil mne o blaho a štěstí pozemské, jemu jsem od­pustila a pro jeho a její štěstí vše obětovala. - Opět probudila se duše má v blahém soucitu duše. Tu však mi svěřeno, že mám to štěstí mít, stati se družičkou Bohdany! Mnoho snesla Bohuslava, vše obětovala pro blaho jiné. Tito však hřešili, nechali jí samu stati, ani se neptajíce, zda-li ještě žije. Ona zdlouha, velmi zdlouha procitla ze snu. Slavoji, ty jsi ji probudil. Obraz tvůj jí jen trudné a bolné vzpomínky přináší. - - -

Sama již proputovat chtěla cestu Bohem ji vykázanou, smutně, osaměle a pevně, Bůh však vše jinače zařídil. Zjevil se mi anděl v postavě lidské. Pravil, že mne miluje, nazýval mne svou hvězdou. V onom okamžení zasmálo se na mne štěstí, ponejprv smím doufati v budoucnost. Ponejprv cítím, že jsem milovaná! Mé sestry o tom vědí, jim jsem to tajiti nesměla; vždyť nejvroucnější podíl na všem berou, co se mne tyká. Mimo ně byla jsem ještě někomu důvěru dlužna: totiž Slavojovi. Já jemu řekla, že miluji a že milovaná jsem. On žádal na mne důvody... „Odpovězte mi na otázku, jak se to stalo, že jste Bohdana sobě vyvolila. Což on je více podoben Vašemu ideálu, stojí výše než já?" - Dobře, vy, to chcete, tedy slyšte: Obětovala jsem vše, co v mých silách leží; to svědectví jste mi sám dal. Dlouhý, dlouhý čas jsem stála sama, nepožadujíc žádného štěstí pro sebe, utajila a potlačila jsem všechny své krásné sny. Tu se mi najednou zjevil on, vroucí duše jeho mne zaujala, já jemu rozuměla ... já jeho miluji a navždy milovati budu. - Brzy se přesvědčil, že mé předsevzetí je pevné a nedostihnuté je a bude. Oželoval své touhy, které na mně stavěl.

Bohdane můj! úlohu velkou jsi na sebe vzal! Dostojíš jí? Nebudou krásnější, mladší dívky se ti líbiti? - Zpátky, myšlenko! čistá jak anděl stojí duše jeho přede mnou a tisíceré boje bych pro něho podstoupila. Bohdane, tebe mi Bůh poslal! On tě ošetří. Smutný to den byl pro mne; co však naplat, jen když je přestály. Bože, Ty jsi mou lásku posilnil.

Snad bych byla před nějakým časem polovici života dala za je­diné takové okamžení jaké jsem dnes od sebe odstrčila. Odpusť mi, Slavoji, já jinače nemohu ...!

In: Kleinschnitzová, Flóra: Z našej romantiky. - s. 112-115;

Václav Staněk Samoslavovi Bohdanovi Hroboňovi 13. března 1844

(Začiatok listu chýba.)

....

Z Vašich prvních listů se mi zdálo, že nejen před světem, ale i před rodičemi tajíte lásku k Bohuslavě a sice rodičům proto, že by pro rozdíl nábož. odporovali. Mimo tyto těžkosti se mi zdálo, že Vašim touhám budou na překážku Vaše rozdílné záměry, totiž že ona na Prahu, Vy na Slovensko působiti chcete atd.

Mezitím se ale stály divné věci a já jsem zapomněl na všechny tyto překážky. Že Vás B.[ohuslava] milovala a zajisté dosaváde miluje není pochybnosti. Neboť nebyl lhavý její první list. Na první Váš horoucí dopis Vám ihned své neklamné srdce podávala (a věřte, že to nebýval nikdy její způsob!). Po odpovědi té chtěla své štěstí zvětšiti, že se svému nejvíce ctěnému učiteli a Vašemu příteli Slavojovi svěřila a jej požádala, aby Vás pod svou ochranu, až sem přijdete, přijal. Ale div! místo toho on jí dělal předhůzky, proč by svou vlast opouštěti chtěla. že by to byl veliký hřích, že on dávno na ní myslel a jen ještě že čekal, až se některé okolnosti změní, aby jí pak za svou nevěstu prohlásil. Tedy že ji nyní prosí touto nenadálou změnou přinucen, aby hned se jemu zasvětila, aby na Vás nemyslila, že tu tak mnoho překážek, jako Vaše mládí, náboženství, Vlast a pak neurčitě vyjevení Vaši lásky, jižto on pouhým básněním nazýval, a vůbec „Vašeho mínění" a j. Na to ona statně mu odporovala, dva rázné odpíravé listy mu psala, tak že to vyjednávaní po 14 dní trvalo. Na neštěstí Váš list, jejž ona tak toužebně očekávala, více nežli 4 ne­děle se opozdil. Této nehody Sl.[avoj Amerling] použil. Ona se počala domnívati, že snad opravdu Vaše mínění to nebylo, a že Vám snad nerozuměla. Tak se stalo, že z ůcty, jakou po mnoho let k svému učiteli chovala, jeho domlouvání povolila a jeho býti slíbila. Poněvadž má manželka hned spočátku vášnivě Slavojovi odporovala, vzbudila i v ní opačnou vášeň, a ač všichni její přátelé jí od toho sňatku zrazovali, ona slepě se domnívala, že za duševní dobrodiní, ježto on jí proukazoval, takto se odměniti povinná jest, zvláště ale, že to nevyhnutelně žádá povinnost k vlasti, jak on jí výborně dokázati uměl. Rozumným vyjednáváním jsme posléze dobyli proti vůli Sl. lhůtu celého roku, pevně doufajíce v jeho nestálost, v stále větší zaplétání v nemilé ošklivé po­měry a v jiné okolnosti.

Ze všeho pozoruji, chci-li Vám své vnitřnosti odkrýti, že to více ůcta a přátelství k Slavojovi, než láska. Však z jejího listu uvidíte, že kládla ona nejvyšší svou blahost na zavedení a zdaření svého ůstavu a na prospěch, jaký tím vlasti získá - a ke všemu tomu on jí velice nápomocen byl. Vím, že by láska nad tím vším zvítězila. Mimo to mám důvody pevné, že jí Sl. též nemiluje, ale že potřebuje takovou choť jako ona jest a té nenajde v celé Praze; Tehdy se sám, a alespoň jí přemluvil, že jí miluje a že bez ní žít nemůže. Což tato prostomyslná duše, stejné s ním záměry majíc, slepě věří, alespoň s počátku uvěřila; neboť se mi zdá, že nyní naším domluvám pozorného sluchu podává; čehož buď důkazem, že sňatek, jejž si on na květen neůstupně žádal a ona již polovičně povolila, nyní na celý rok odročila a v tom odročení sama velikou ůtěchu nalézá, ač se ještě vynucený slib rušiti ostýchá.

Z obsahu tohoto listu si sám příčinu mého dlouhého mlčení vy­jasníte. Dílem mnoho prací, a dílem jsem byl jako na vahách, co dělati mám. Mlčeti a věc osudu zanechati anebo upřímně mluviti. První vítězilo v listu mém, jenžto ještě na cestě se nachází; nyní ale tak přátelé, příbuzní i jiné okolnosti naléhali, že jsem druhé volil.

My jsme si všichni Vás přáli do přátelství, poznavše Váš zdravý rozum i ůsudek, i stálost i chladné jednaní. Že pro něj nejsme, není...

In: Kleinschnitzová, Flóra: Z našej romantiky. - s. 120-121


  1. Dr. Josefa Friča (1804-1876), manžela sestry Johany
  2. Podlipský, Josef (1816-1867) - priateľ rodiny, v tom čase medik. Od 1858 manžel Žofie Rottovej, priateľky Boženy Němcovej, sestry Karolíny Světlej (Pozn. PK)
  3. Stalo sa tak 22. mája 1841 (Pozn. PK)
  4. Názov rieky je chybný, ide o rieku Moravu
  5. Ďalším zo štyroch vítajúcich bol Samo Bohdan Hroboň. Tu sa stretli po prvý raz (Pozn. PK)
  6. V tých časoch bolo zaužívané pod názvom Tatry nazývať slovenské hory vôbec. V súdobých dokumentoch o tom nájdeme nejeden doklad. [Nazdávame sa, že ani nie slovenské hory vôbec, ale Karpaty. Pravdepodobne sa opierali o Palkovičovu charakteristiku Tatier v diele Známost vlasti: „Ze wšech Uherských hor jsou Tatry (Montes carpatici) dle Karpatische Gebirge nejpřednější a nejpamatnější, které se k Alpům připodobniti mohou. Počínají se při Prešpurku (Prešpurský zámek jest na nejkrajnějším jejich wršku); odtud wedlé Morawy, Slézska, Polska, Lodomere, Haliče, až k Sedmihradsku dobíhajíc, Uhry a Sedmihradsko do půlkruhu otáčejí..." (Pozn. PK)
  7. Zdá sa, že ide o knihu City radosti, ktorá vyšla roku 1841
  8. Nemecký názov Petržálky
  9. Amerlingova snúbenica
  10. Staněk, Václav (1804-1871) lekár. Sústreďoval 40. rokoch 19. st. vo svojom dome a v kruhu svojej rodiny predstaviteľov tvorivej českej inteligencie. Jeho manželka Karolína (Lotinka, Loty) bola sestrou Bohuslavy Rajskej a Johany Fričovej. Častým hosťom v ich domácnosti bola spisovateľka Božena Němcová, ale aj slovenskí študenti prechádzajúci cez Prahu na štúdia na nemecké univerzity (Hroboňovci, Štúr)
  11. Bohuslava Rajská bola katolíčka a Hroboňov otec a brat Ľudovít boli evanjelickými kňazmi
  12. Nasledujú vytreté slová: „poněkud i nepřiměřený poměr věku" [Rajská bola od Hroboňa o tri roky staršia. Pozn. PK]
  13. Vytreté „Ve Vašem listu"
  14. Vytreté „"se stala láska a obaja si lžou, že se již dříve milovali."
  15. Karolína Staňková, sestra Bohuslavy
  16. Vytreté „se jemu v náruč vrhla".



 


Copyright © 2020 Tatry v literatúre. Všetky práva vyhradené.
Joomla! je bezplatný softvér uvoľnený pod licenciou GNU/GPL.