Tatry v literatúre

Digitálna knižnica

  • Zväčšiť veľkosť písma
  • Predvolená veľkosť písma
  • Zmenšiť veľkosť písma
Úvod Slovenská literatúra Memoáre, biografie KLEINSCHNITZOVÁ, FLÓRA - Strana 3

KLEINSCHNITZOVÁ, FLÓRA - Strana 3

Tlačiť
Obsah článku
KLEINSCHNITZOVÁ, FLÓRA
O Johane Miloslave Lehockej
Z našej romantiky
Z denníka Bohuslavy Rajskej
Celý článok

3. Z našej romantiky

Bohuslava Rajská a Samo Bohdan Hroboň [výber]

...závislý, na „Budči". V akomsi rozhovore zatým Amerling nešetrne dotkol sa jej pomeru k Hroboňovi, upodozrievajúc Hroboňa z neúprimnosti. Rajská vtedy veľmi rozhodne za­stala si na obranu svojho priateľa, pripúšťajúc i možnosť od­chodu na Slovensko. Píše Amerlingovi:

„Pochybuje o jeho srdci, o jeho cti a věrnosti, máte jej za fantastu a básníka, vytýkate mu, že i on se připojil k novotě slovacizmu, a myslíte, že rozdílnost náboženství nemožným činí spojení našich duší. Netajím Vám toho, že mne hluboce rozbolela slova Vaše rozbolela, neboť jsem si vědomá toho, že jsem-milovaná opravdovou duševní láskou, že jsem milo­vaná ohněm ryzím a čistým ... Mámť k Vám, učiteli můj, jedinou prosbu: .. učiňte, prosím, vše, co v moci Vaši leží, pro Bohdana, mého přítele. Víte, že chce přijeti do Prahy se dále vzdělati, aby platně svému Slovensku sloužiti mohl; vše, co pro jeho štěstí a vzdělaní učiníte, učiníte pro mne. Co se pak mých záměrů tyče, doufám, že jsem Vás úplné upokojila. Bohuslava svou vlast neopustí, dokud nedokoná úkol svůj. Jedině tehdy, když by se mi poštěstilo obratnějším rukou svěřiti budoucnost ústavu svého, bylo by mi možné, abych se vydala na pouť k sestrám vzdáleným, přinášejíc jim lásku vědomosti své ... Věrnou Češkou zůstanu v každém okamžiku svého života."

Amerling pousiloval sa napraviť, čo pokazil: spytujúc sa jej ešte raz, či ozaj chce slovenské Tatry vyvoliť si za bu­dúcu svoju vlasť a životnú postať, vraví ďalej:

„Co se Bohdana týče, musím vyznati, že posud co jsem z jeho básní četl, on jediný se mi zdá tušiti a věštiti náš budoucí blahočas, jeho pak duše nejschopnější jest pojmouti ten ideál naši slávské budoucnosti. On mně rozuměl a já jemu. Čelakovský a Kollár nejali leč malý díl naši slávské budoucnosti. Bohdan již ji tuší, ač posud formy neustálil a neutvářil. Milujú Slo­vensko co svou duši, a když ono Vás pojme za dceru, jemu jsem tou obětí povinován."

No hoci chcel Bohuslavu dožičiť Slovensku, jednako pritom spravil Amerling ešte pokus presvedčiť ju o inom. Znajúc, že dotýkať sa Hroboňovej povahy mu neslobodno, ukazoval teraz na to, že Hroboň si Rajskú azda priveľmi zidealizoval, že pozerá na ňu okom básnika a hľadá ju „někde na nebesích".

„My jsme lidé, lidé slabí, a nerad bych, aby Bohdan ve svém ohniletu mezeru spatřil mezi ideálem a skutkem. Tím ale, bůhchraň! nechci Vás snižovati neb odvracovati - vizte v tom jen mou starostlivost. Jak ty věci vidím, mám za to, že velikou úlohu na sebe beřete, a raději bych Vás na bez­pečnějších křídlech v letu viděl, než u tohoto ptáka ohniváka, jemuž se slunce nesmí zkaliti, příroda rmutiti, Bohuslava Bohuslavou nezdáti," píše v tom istom liste.

Všetky tieto Amerlingove obavy Rajská pokojne zavracia tým, že o výdaji u nej ani u Bohdana vôbec niet predbežne reči.

„Naše porozumění, naše náklonnost jest tak outlá, jako pel na křídlech motýlů; dotkne-li se je jich kdo, zvláště rukama nezasvěcenýma, zatřese celou duší. Protož Vás prosím, Slavoji, nedotýkejte se těchto útlých citů, jmenovitě v listech k němu. Mír a štěstí jeho jest mi dražší nad můj život. Vy se obáváte, zda-li dosti sil mám ideálem býti? - Až Bohdan přijde, ukáže se jemu Bohuslava tak jak jest, bez strojné záře. Hledá-li on jí jen v nadpozemskosti, pak se brzo přesvědčí, že se klame, a já jeho neštěstím vinná ne­budu. Hledá-li však duši vroucí, o štěstí jiných a nejvíce jeho pečující, vše obětující svatým svým úkolům, bez ohledu na sebe samu, hledá-li přítelkyni pro doby bolestné i radostné, tedy se neobávám, že bude nešťasten. Bohuslava může mnoho podstoupiti - pro vlast a milovaného přítele všechno... Po mém přesvědčení vlastenectví nevztahuje se jen na osobní postavení, nýbrž na budoucnost celku. A rovněž zdá se mi býti jedno, zda-li my v Čechách či na Slovensku bu­doucnost připravovati hledíme - jen když svorný duch nás spojuje všechny."

V Amerlingovi však jednako len zvíťazila celkom ľudská túžba - zabezpečiť si predovšetkým vlastné šťastie. Spravil pokus nový a podaril sa mu: odvolal sa na Bohuslavin cit k nebohej jej matke. Na Štedrý večer zaviedol ju na cmiter k hrobu matkinmu a tam, rozprávajúc jej o dávnej svojej láske i o svojich plánoch do budúcnosti, veľkou svojou výrečnosťou vynútil na rozžialenej a rozcítenej Bohuslave sľub, že odriekne sa Hroboňa a obetuje sa celkom práci pre človečenstvo, to jest, že stane sa Amerlingovou ženou. Bohuslave ťažko padlo znivočiť Bohdanove krásne nádeje. Celý mesiac rozmýšľala, kým odhodlala sa rozlúčiť sa naveky so svojou len čo prebudenou ľúbosťou, píšuc Bohdanovi:

25. ledna 1844

Drahý Bratře!

S podivnými city se dnes k Vám obracím. S podivnými city - ano, s jakousi nesmírnou ouzkostí, tak že kdybych neznala Vaše posvěcení se k službě drahého národa, byla bych snad ještě prodlela s odpovědí. Bratře Bohdane, slyšte mne a neodsuďte sestru, která by pro ideu svou, pro svůj národ, pro povinnosti své na okamžení neprodlévala vše podniknouti a vše, i štěstí své obětovati. Slyšte mne a suďte tou láskou duševní, která nás všechny v jedno spojuje.

Vy znáte děje mého života, znáte Slavoje a jeho účinko­vaní v dome i mimo dům náš, a protož není dlouhého rozpisování s mé strany zapotřebí. Znáte rovněž moji od mnohá let kojenou touhu, moci přispěti ke vzdělaní a probouzení našeho národa. Posledních dlouhých šest let prožila jsem v mnohém boji a trudu; v mnohé však i radosti a naději budoucího účinkovaní. Slavoj započal nám u Fričů přednášeti a stal se netoliko vychovatelem a učitelem mým, nýbrž i celého našeho ženského procitlého světa. On po mnohá leta pěstil ye mne snahu něčím ku vzdělaní a vychovaní dívčímu přispěti a já slíbila jsem svatě jemu vše, seč mé sily budou, pro uskutečnění naši idey učiniti. Jáť předsevzala sobě žíti prostá každého milostného svazku a lásku svou dětem a dívkám, kteréž by mému vychovaní svěřeny byly, zachová ti celou. Tento okres, věděla jsem, že mi nikdo zrušiti nemůže, neboť bude vytvořen jediné mým přičiněním a mou prací, a on neměl ani mým úmrtím pominouti.

Tu jste přišel Vy k nám, drahý Bratře, básně Vaše ve mne všechny dávné sny o štěstí a blahu života pozemského probudily a já cítila, že touhy, jež jsem navždy za pohřbené pokládala, se křísily a hlásily k životu. Co se událo, víte. Jakmile jsem první list Váš z Tater obdržela, již prociťovalo to moje srdce, že na rozcestí stojí. V brzce však na to snesla se bouře na hlavu moji a těžce jsem byla potrestaná za to, že jsem probudila city, které na vždy pohřbeny zůstati měly v srdci. Slavoj zvěděl o náklonnosti Vaši a v míře vrchovaté připomněl mne slib můj, kterýmž jsem se k účinkovaní ve vlasti zavázala. Čekala jsem na list Váš, Bratře můj, co na spásu, neboť v hrozném rozporu citův počalo klesati již zdraví moje. Musila jsem se konečné rozhodnouti. Naděje, které krajané moji do mne skládali, závazky moje k „Budči", v němž se ředitelkou dívčího ústavu stati mám - všechny tyto a jiné nesčíslné povinnosti padly na váhu - a já slí­bila v duchu, na hrobe matky své, „Budči" věnovati svůj život. Nejsou mi tajemstvím povinnosti, jakých jsem krokem tím podstoupila, avšak chci pevně stati ve všech pohromách života, a jestli se mi podaří opětně spojiti, co posud ku škodě ,,Budče" rozloučené a v nedůvěře žilo, jestli prací svou jen trochu přispěji k probuzení a k mravnému povznesení ná­roda - budu šťastnou.

Bratře můj drahý, drahý věčně duši mé! Odpusťte Bohuslavě, že náději ruší, kterouž sotva byla podala. Nechte nás žíti vždy v onom blahém pocitu, že nám blaho jiných dražší bylo nad vlastní a že bez ohledu na nepřízeň osudu zůstali jsem sobě těmi, kterými jsme druhdy bývali. Bratře Bohdane! Vy jste sobě přál, aby Bohuslava Vašemu citu slze věnovala. Tekly slze z horečných, začervenalých očí pro uplynulé štěstí i poklid drahé duše a šípy stala se Vaše slova, která by mne krátký čas dříve pocitem blahosti byla naplnila. Bratře můj, pište brzo Vaši sestře, která nejvroucnější vždy podíl bráti bude na všem, co se Vašeho štěstí, Vašeho blaha tyká; která, ačkoliv jí osud nedopřál význačnějšího jména Vám dáti, přece doufá, že jí odpustíte, že kojila naději, kterou nyní rušiti musí. Upomínka na doby minulé bude vždy co jasná hvězda v životu mém se skvíti, vždy čistým svým světlem ozařovati temné okamžení mého života. Bratře můj, jedno okamžení přijde, kde duše se z prachu zemského povznesou a v jeden krásny souzvuk splynou. Oj, zřím svou duši v onom okamžení, kde si budeme moci říci: My jsme co věrné děti nešťastné matky Slávy pracovali, my se vroucně v duševním světě našem milovali a si rozuměli. A tehdy budem šťastnými. Věčnosti - malé to slůvko pojímá v sobě všechno, co nám svaté. Či by nám byl Bůh nadarmo ty hvězdy v ne­beské prostoře ukázal? Tam vzkvétá naše naděje, tam naše blaho!

Možno-li, drahý Bratře, tedy dejte mi v brzce o sobě zprávu, zda-li odpustiti můžete sestře, která si nikdy neod­pustí, že zklamala naději tak vroucího srdce.

S Bohem! Zůstaňte vždy přítelem své vroucí sestry Bohuslavy.

Bohuslava, keď sa už rozhodla popretřhať zväzky ľúbostné,

usilovala sa ospravedlniť to pred sebou i Hroboňom a azda pre uspokojenie vlastného srdca nahovárala si, že miluje vlastne Amerlinga a ide za citom, nie za povinnosťou. Možno ju i nepokojilo1, že nehovorila Hroboňovi cele pravdu - ne­priznala sa mu v liste, že je už Amerlingovou snúbenicou, hoci jej rodina nechcela ani počuť o sobáši, s ktorým Amerlingovi zase bolo veľmi naponáhle. Píše teda 22. februára [1844] Hroboňovi nový dlhý list, akýsi doplnok k predošlému. V ňom formou alegorickej rozprávky o holúbkovi (Amerling), sivej holubici (Bohuslava) a „holoubkovi z dalekých hájů" (Hroboň) vyrozprávala mu, ako ju Amerling naučil znovu život milovať, keď, zronená smrťou matky svojej, utratila všetku radosť životnú; ako sa staral o jej vzdelanie a ona ako v ňom ponachodila ideál muža; ako on, k inej už via­zaný, ju ľúbil a veľmi trpel, keď s ostatnými i ona začala od neho bočiť, nedôverujúc mu. Ako potom Bohdan prišiel, a ona, zabudnúc na prvú ľúbosť, jemu sa sľúbila. A ako Amerling, ospravedlnený a slobodný - lebo bol sa rozišiel so svojou snúbenicou, ktorá preukázala sa nehodnou - vy­javil Bohuslave svoju lásku a nádej na spoločný život s ňou. Tým končiac rozprávku, spytuje sa Rajská Bohdana:

„Slávský Pěvče, spravte mne v tomto důležitém ohledu, co má sivá holubice dělati, když poznala, že nejtajnější její touha vyplněná, milovaná vroucně jest, že dávnou lásku Bůh v překrásný ráj jí obracuje? - Dobrý ten krásny holoubek jiný z dalekých hájů tatranských jest pták ohnivák, co učiní on? Zanevře snad na sivou nevděčnou holubici? Zapomene na ní? Čili bude jí bratrem, přítelem jako posud a najde upokojení v posvěcení se národu?

Sivá holubice již si také svůj okres utvořila, již mnoho holubiček vychovává, by jednou jim ráj utvořila v hájích a nivách rajských, od Boha daných. Odepište brzy, a to sr­dečně, o co nejvroucněji prosí Vaše navždy sestra v Bohu Bohuslava."

Ale jednako sa jej duša upokojiť nemohla. Toho istého dňa, keď mu písala prvý list (25.1.1844), napísala mu odpoveď ešte inú, ktorú však nedokončila, až keď jej prišla do rúk i Hroboňova otázka, či zabúda už na Tatry. Vtedy pripísala k tomu slová, z ktorých badať, ako ťažko jej padlo roz­hodnúť medzi citom a tým, čo sa jej videlo byť povinnosťou. List ten, začatý 25. januára a dokončený 11. marca, znel potom takto:

V Praze 25. ledna 1844

Drahý Bratře Slavianský!

List Váš jsem 12. ledna obdržela a s ním se potěšila. - Že jste již dříve ode mne odpověď neobdržel, leží v mých okolnostech. Před novým rokem jsem churavěla, po novém roce stal se můj život důležitějším a činlivějším. - Od no­vého roku již vyučuji dívky a zakládám ústav vychovací, jak již dávno v mé představě ležel, však k uskutečnění teprve nyní přijíti má. O dovolení jest již zadáno, posud je však v rukou nemám. Začátek mého podnikání má pro mne tak mnoho potěšitelného a radostného, ačkoliv velmi zaměstnaná jsem, že i churavění, které již delší čas mne tížilo, lehce jsem snesla, a právě snad jedině touto touhou i horší nemoci, která se jaksi na mne chystala, ušla. Tímto se také stalo, že jsem pani Lehocké, drahé naše sestře, odpověděti nemohla; před novým rokem již jsem pro ni list začala, jej však teprve dnes dokončit mohu. Doufám, že se proto na mne hněvati nebude a mne pro práci mou svatou odpustí.

Těším se velice, že Váš přednes v Slovenčine lid tak těšil a zaujal; dejž Bůh, abyste tímto prostředkem vše dosáhli, čeho si jen sami přejete. Tážete se, co říká k Vašemu počínaní si Slavoj? On je přesvědčen, že žádaného cíle svého dobrého každý dosáhne, kdo vroucně pracuje; že prostředky bývají rozdílné, leží ve věci samé. On z celé duše přeje Vám, byste dosáhli, čeho si přejete. On se teší z Vašeho si počínaní a prosí Boha, by Vaši práci požehnal.

U nás se též podivné věci dějí. Že arcivévoda Štěpán co místokrál u nás se nachází, jak jej zde přivítali, četli Jste již ve Květech. Jak však jeho odpověď na lid působila, v jaké vážnosti u všech stojí, nelze vyjádřiti. - -

11. III. - List tento byl zároveň s mým posledním listem započatý, neodeslala jsem jej však. Byl Vám, drahý Bratře, určen, tedy ho chci i dokončit a Vám zaslat. List Váš od 27. února jsem předevčírem na večer obdržela a z něho viděla, že jste naše dopisy ještě nedostali. - Tážete se, zda-li jsem zapomněla na Tatry? - Bratře, drahý Bratře! to nemůže Bohuslava nikdy - nikdy! - Ale ovšem duševní i tělesní nemoci když na člověka dorážejí, tu často nezbývá nám sil ani k žití, neřku-li k jednaní. - Však Bůh posilní dítky své, by statečně vybojovaly, a napomáha nám těžkosti i trpkosti života snášeti a i přestáti. - V krátkém čase bylo mi tisíceré životy prožít, a teď nalézám největší úlevu a po­těšení mezi svými dětmi - 15 již jich počítám. Jestli se mi podaří jen poněkud jakýsi převrat duševní způsobiti, jsem šťastná a budu blahoslavit život svůj.

A Vy, drahý Bratře! Jste také posvětil té samé myšlence život svůj. Vy také chcete tímto způsobem pokračovati a pracovati; požehnejž Bůh Vaši práci a dej Vám silu k vytr­vání. - Jak se těším z příchodu Vašeho! Přijďte jen brzy, čas prchá a národ Váš potřebuje vychovatele, přítele, který tak vroucně s ním smýšlí! - Jak jsem Bohu děkovala, že Vám lid Váš počíná rozuměti, že důvěry nabýváte v něj, že cítíte hodnost jeho k proslávení a zvelebení. Přijďte jen brzy, brzy - já se cítím přesvědčená, že můj poslední list nižádné změny v úmyslu Vašem nepřivedl, že jste přesvědčen, že sestra a přítelkyně vroucí Vás čeká, že se těší, až svého podtatranského srdečného bratra opět uhlídá.

Však kdo ví, Bohuslavo, jak on o tobě smýšlí, zdali si tě ještě co sestru, co přítelkyni přeje?

Myšlenku tuto nemohu ani mysleti!

Bratře můj! jakých bolestí působila snad nešťastná Bohu­slava: kýžby je mohla všechny na sebe vzíti a Vás ostřežiti! Osud můj však velel, já nemohla, ano nesměla zadržeti chod jeho. - Bratře, bratře, je možno Bohuslavě odpustit? Ona mnoho provinila, proč neřekla hned první den, že miluje, že zapomenutá jest? - (jak se domnívala). - Odpusť, odpusť, duše vroucí, dovol, by byla sestra přítelkyní, strážnici a ochranitelkou, když nesmi více být! - Smí to doufat? - Nezavrhneš ji zouplna? -

Slavoj neodejde z Prahy až v červenci, tedy Vám bude tenkráte jistě možno vše mluvit, co si jen přejete. V „Budči" je již škola zřízena; mezi jinými pokroky, které se tam děly, náleží i porady vychovatelů a učitelů; tam se čte, přednáší, co důležitého v tomto oboru se dělo a děje, tam se pracují vychovatelské knihy atd. Tyto porady, ačkoliv jsou jen soukromné, budou Vám, statný Bratře náš, zajistě vítány. - Mnoho, o tom jsem přesvědčená, najdete a poznáte. - Slavoj, učitel náš, na Vás se srdečně teší a zve Vás, byste co nejdřív přijel do ,,Budče" a napomáhal připravovati budoucnost národu šlechetnému a všeho dobrého schopnému.

Bohuslava se bude modliti u Vltavy o vzkříšení jeho a vroucná naše spojená prosba k Všemohoucímu dodá nám zajisté i síly vytrvat v životu našem a pokračovat neohroženě dále.

Vroucně Vás prosím, Bratře drahý, byste mé dlouhé mlčení u pani Lehocké omluvil, zajisté se v budoucnosti po­lepším a nenechám tak dlouho čekati. Poproste ji, by se na mne nepomstila, a mne jen brzy, brzičko opět nějakým lístkem potěšila. - A Vás, Bratře můj Bohdane, co nejvroucněji prosím, byste mne z mého nepokoje vytrhl tím oznámením, že brzy nám bude Vás přivítati v naši staro­slavné Praze.

V náději, že brzy od Vás lístek a brzy na to Vás u nás uvítáme, zůstavám Vaše vroucí

sestra v Bohu Bohuslava.

V Praze dne 11. III. na večer.

Buďte s Bohem, on Vás ošetř - a posilň, jak si to B. přeje! Šťastnou cestu!

Rajská potom tvrdo čakala odpoveď na svoje listy; prišla jej do rúk 18. marca, ako hovorí jej denník.

V Sielnici d. 5. III. 1844.

Mám Vám písať, Sestra naša drahá! čo si má počiať holubica sivá? - Ona už urobila to, k čomu ju dohnau osud neohliadajúci sa na srdcia ludskie. Škoda, preškoda! že jej duša nebola dosť mocná zachovať prvú dávnu lásku svoju nedotknutú! Ach! ten anjel toho krásneho okamženia bou by v nikdy neskalenej zore tróniu na veky v duši Bohdanovej! - Ale odpusťte mi, Sestra moja! - Ja vám odpúšťam. Odpusťte, že sklamaný miláček museu prichýliť k duši naj­drahšej horký tento kalich pravdy! Robí to len preto, aby sa poznovu mohou stať Vaším bratom a priateľom. Ach! Sestra moja drahá! prečo jedno slovíčko ľútosti nado mnou...

In: Kleinschnitzová, Flóra: Z našej romantiky. - s. 88-95


Dievčenský vzdelávací ústav v Prahe

Amerling, Karel Slavoj (1807-1884) - pedagóg, zakladateľ vzdelávacieho ústavu Budeč

Frič, Josef (1804-1876) - advokát, politik. Jeho manželka, Johana Fričová, bola sestrou Bohuslavy Rajskej a Karolíny Staňkovej. Hroboň často býval hosťom v tejto pohostinnej domácnosti, rovnako ako u Staňkovcov

 



 


Copyright © 2020 Tatry v literatúre. Všetky práva vyhradené.
Joomla! je bezplatný softvér uvoľnený pod licenciou GNU/GPL.