Tatry v literatúre

Digitálna knižnica

  • Zväčšiť veľkosť písma
  • Predvolená veľkosť písma
  • Zmenšiť veľkosť písma
Úvod Česká literatúra Próza HAVLASA, JAN (1883-1964) - Strana 4

HAVLASA, JAN (1883-1964) - Strana 4

Tlačiť
Obsah článku
HAVLASA, JAN (1883-1964)
PRVNÍ TATRANSKÉ POVÍDKY
Strach
Schýlené vrby
Celý článok

2. SCHÝLENÉ VRBY

Podzimní slunce naposled jako přskavky se zatřáslo nad hřebeny hor a potom mžiknutím se přehouplo za ozlacený, růžový obzor. PO širých pustinách v údolí, na březích šumivé Děmänovky, po holých pastviskách, na pohorských úbočích a svazích až do beránčí vlny vysokých hřbetů, a končiarů zabělených prvním sněhem, od země k těžkým oblakům se plížily modravé stíny soumraku, všude, všude rostly v šerém stlumení světla denního, kam zalétl zrak sta¬rého Pohloda, blížícího se volným krokem k rodné dědině.

Ticho leželo hnědé, tesklivé a nehybné ve hřbitovním zabarvení kraje... Holé koruny stromů trčely jako zasmušilí kostlivci po krajích cesty, Děmänová a Bodice,- jež před chvílí Pohlod obešel, mrtvě se choulily mezi nízkými pahorkatinami a od hor ploužily se dolů únava života a i bílá předtucha zimy. To všechno stařec pozoroval zamlženýma, třesoucíma se očima, ty stromy, dědiny i hory a napadlo ho, že on sám jest na tom také tak zle, že i on už je tak vyschlý, smutný a vysílený. Jenže ty stromy se zazelenají, jak jen znovu zavane první dech jara do kraje, ty dědiny potom oživnou zase novým vzruchem života i práce, a hory - oh, jaká na těch pak zavíří radost, až na salaších za úsměvu jarního slunce objeví se ovce! Tam všude zimní mdloba ustoupí novému životu, nové vůni, novému pučení a posléze i květům, - ale on, starec neduživý a nad hrobem stojící bude šedivěti a malátněti dále, až přijde věčná tišitelka, - tajemná smrt -

Pohlod bezděčně zavzdychl, vysileným suchým zrakem se rozhlédl po okolí, v němž nebyl témeř po celý polrok, a zabloudil jím až k zubatému vrcholíku Poludnice, pod níž táhlo se rozervané pásmo začernalých podnoží. Nad polanou bodovskou na strmém úbočí černaly se skácené, povalené a osekané kmeny smrků. Starci přišlo líto těch stromů a pomyslil si, že lidé nemají ani trochy citu v těle. Jak asi budou vypadati ty ubohé hory za sto let? Před časem ještě zakrytý byly krásnými lesy, - teď z poloviny jsou zelené pokrývky srubány, --a stále kátí se dál a dále. Ano, tak je to nyní na světě: vše krásné mizí a jen zuřivé pachtění po užitku, po penězích řídí lidské skutky. Ano, peníze jsou nyní bohem, dle těch jsou lidé dobří a zlí, jimi dokáže se všechno, všechno.

Starec mrzutě zamávl rukou a zase ohlížel se, po zadumaných nivách. Byl již zvyklý, smutnému tomu vítaní kraje. Po všech těch sedm let od smrti ženiny každoročně hned na počátku jara odcházel z domova, kde gazdoval na skromném, kdysi jeho jměníčku jediný syn Julko a vracel se vždy až na podzim. Jezdil až do Budapešti, „murářiť" a domů se pokaždé vrátil úplně znenadání, aby udělal svým překvapení: byla to jedna: z posledních jeho radostí, jež posud nevyvětraly.

To bylo doma radosti, když se tak staroušek náhle objevil na večer na zápraží! Často nepozoro¬vaně, vešel starý Pohlod až do jizby, tam se usadil pohodlně u krbu a čekal až někdo z domácích vejde. A když vešli, ničeho netušíce, hned volal, jakmile se objevili na prahu: „Pánboh daj dobrý večer! Držím pec, aby vám neutiekla, alebo aby vám ju niekto ne¬ukradol. A veru by to nebolo ani príťažko, veru nie!" - A smál se, smál až slzel. - A radosti nebylo konce kraje. Každé vnouče dostalo nějakou maličkost, i na syna a na snachu si dědoušek něčím vzpomněl - -

Pohlodovi vyjasnily se vrásčité tváře, když si představoval radost dětí, až z ničeho nic se najednou ukáže v jizbě. Vždyť se nedočkavě těšíval na tento návrat vždy po celý poslední měsíc! Jak asi vyrostl černohlavý Ďurík, jenž jako kočka leze po stromech, - jak malá Dorka a Zuzka, jež na něm po ce¬lou zimu loudívaly: „Starý, otec, rozprávaj nám dačo o vilách a o bosorkách - -" a žvatlá-li už ten drobeček Pálinko, ta nemyja kňouravá?

A stařec bezděčně zas už si představoval, co bude doma, až se tak z nenadaní, tam ukáže. Julko, ten bude někde ve chlévě, Anička bude v jizbě chovat Pálinka a zpívat mu něco a děti, - ano, ty neposedy budou bezpochyby někde na dvoře, spatří ho a s pokřikem vrhnou se mu v ústřety:

„Starý otec ide domov, - mamka, otec, poďte sem chytro, - starý otecko ide domov!"

Pohlod se dobrácky usmál, zrychlil krok, na¬rovnal shrbená záda a opět se rozhlížel po zklidněném kraji. Sedm let již neviděl těch milých končin v květu a ve svěží zeleni letní. S jarním táním a rozpukem odcházel, se zimním odumíráním a s prvními sněhy se navracel. A přece nebylo potřebí, aby chodil na výdělek až do Pešti, mohl, když chtěl něco robit - docela dobře vypomáhat doma; ačkoliv toho nebylo pranic zapotřebí; mladí se ho vždy dosti nazdržovali, leč všechno bylo marno; říkával starý Pohlod, že by mu doma v létě při stálém vzpomínání na nebožku Zuzku bylo k nesnesení teskno a smutno, že by ze zármutku ani nevycházel. - A tak ničím nejsa k pozdržení, vetchý ten stařík vždy zase na počátku jara odešel s těžkým srdcem a se slzami v očích - -

V bolestných, milých vzpomínkách vracel se i domů, se slzami v očích a s těžkým srdcem, neboť každý strom, každá hora v dohlednu, vše, vše mu přivádělo na mysl doby dávno minulé a přece tak blízké, jakoby se ta všechna minulost byla udala před rokem - -

Letos však nedočkavějí než jindy spěchal domů starý Pohlod s dechem utajeným a hlavou roztřesenou, ač sám dobře nevěděl, co se to s ním náhle stalo. Snad že se mu vtírala letos do mysli jakási nejasná, ale tím tísnivější obava, našeptávající mu: kdo ví, dožiješ-li se příštího jara; jsi starý a nevíš dne ani hodiny - - A Pohlod kýval hlavou a srdce se mu chvělo žalem, neboť tušil již v celém těle slabost, jakoby mu kvapem sil ubývalo a jak ho nyní náhle ovanul opět domácí vzduch, pocítil v srdci touhu, aby konečně zas jednou ztrávil i krasy letní v domově ve vzpomínkách na svoji Zuzku, aby zůstal jednou mezi svými, odpočívaje po dlouhých létech práce a námahy a jen občas něco kutě, aby nesplesnivěly mu ruce. Beztoho, kdo, ví, nebude-li to již naposled!

Slyšel zasmušilé kolotání kalných vlnek Děmänovky, nadouvajících se slabé mezi rozrytými, povadlými břehy. Nové vzpomínky se mu rozlily nitrem a zahřály mu srdce.

Tudy chodíval kdysi jako mladý šuhaj se salaše do dědiny, tudy přicházela mu vstříc jeho Zuzka. Oj, to byly jiné, lepší časy!

Býval valáškem, než odvedli ho na vojnu, na trsovské salaši. Jak rád se potuloval s ovcemi po horských lesech a srázech, jak pískával si v podvečer dumné trávnice na milé své fujaře, jak zažíhávali vatru na holém úskalí nad kolibou, jak bývalo krásně v soumračném šeru, když z dálky tiše plakaly fujary sousedních salaší, zvláště z porubské koliby - -

A jak mu-vesele planuly tváře i oči, čekajícímu někde ha úbočí mezi balvanisky na Zuzku, když ko¬silo se na horských lučinách! Jak ta jeho šumná děvuška, jako sluneční paprsek spěchávala k němu, k svému Palinkovi - - ej, to byly jiné časy! Hned běžela mezi ovce, vyhledala si svou zamilovanou murgašu, která nosila na vlnivém hrdle červenou její stužku, pohrála si a poláskala se s ní, chvíli laškovala se svým; Pálinkem, ale hned zase vpletla se mezi ovce, ubíhala jeho polibkům, poškádlila ho, a když se nejméně nadal, náhle se mu ztratila. Hledával ji lesem, mezi skalami, volal za ní a prosil, až obyčejně ještě na chvilku se vrátila - -

A když někdy v neděli sešel dolu do Trsové, nebo když sehnal ovce do údoliny, scházíval se se Zuzkou u klokotavé Děmänovky na širokých březích, obehnaných hradbou zeleného vrboví.

To místečko měli oba rádi, neboť již jako děti tam chodívali, sedávajíce pod vrbovím na úzke ostrožině, jen trávou porostlé a omývané plyskajícími a rokotícími vlnami. A na pokraji břehu schýlily své větévky k vírným pěnivým vlnám dvě bělounké, ze¬lenavé, u kořenů, jakoby srostlé vrby.

Ty schýlené stromky se jim líbily.

„Tie dve vřby sú ako my dvaja," zašvitořila kdysi Zuzka. „Ako sa k sebe tisknú, pozeraj, Pálinko, ako sa majú rady!" A zamyslivši se, dodala náhle důrazně: „Vieš čo? To budú naše vřby! Ta väčšia bude tvoja a ta krajšia bude moja!"

A zůstalo při tom.

Od té doby, od dětských let, si tam Pálinko často i sám zacházíval za vrboví na malou, skrytou ostrožinku, aby se podíval, jak se daří „jejich" vrbám. A když měl odejíti na vojnu, sešli se na rozloučenou opět u svých nad vodou nachýlených vrb.

Tehdy už byla Zuzka děvucha, jako růže. „Mlá¬denci, lipnuli se za ňou, ako osy za sladkými hruš¬kami," říkával i nyní stařeček, když někdy o své Zuzce vypravoval a věru nelhal. Ale nikdy starý Pohlod nezapomněl hned také připomenout, že Zuzce na tom pranic nezáleželo, že měla rada jen svého Pálinka a za toho že byla by dala život - -

Zatím však, co byl Pohlod v Ružomberku na vojně, zemřel Zuzce jediný bratr Gálko a tak ovšem celé gazdovstvo mělo nyní připadnout věnem Zuzce. Ač nebylo to veliké hospodářství, přece jen bylo úpravné a co hlavní, docela čisté a pole byla z nejlepších. Zároveň dověděl se horkokrevný Pohlod, že Michal Uličných chodí k Remským - to byli Zuzčiny rodiče - snad dokonce už na vohlady.

„Veď dobre viem," rozhněval se tehdy, „teraz som jej len žobrák, keď dostane mizernú chalupu! Ej, ako že som mohol byť taký duriak a veriť tej devuche! Psovi keď spí, cigáňovi a žene, keď slubuje - kto by veril? Bodaj by ju čert vzal! Šak aj dobrý valach bol by takovej mrche privela!" Á zapřísahal se v duchu tím usilovněji, čím více vzpomínal na Zuzku: „Ej, tá striga sprostá, nechcem na ňu, ak dlho živý som, ani v letku pozreť!"

Právě příští neděli byly Rémských na jarmace v Ružomberku. Zuzka vzkázala mu, že před obědem ho čeká za mostem, vedoucím od kasáren přes Revúcu. Jen několik slov že mu, chce říci - -

„Šak už je dobre!" řekl si rozhněvaný Pohlod, ač srdce mu krvácelo a oči se skoro slzami zalévaly. „Čo by ma aj, pán boh prosil, nikde nepôjdem. Nepotrebujem počúvať ženské rozumy, šak viem, čo mi vari chce! Len aby si nevybrala v tom Michalovi Uličných kyslú malinu a potom nerozpomnienala sa márne za mnou!" - A nešel, ač ho to stálo sebepřemáhaní větší, než sám byl by si pomyslil.

A Zuzka, když Pohlod nepřišel a mimo to se dověděla, že proti ní cosi má, nahněvala se také:

„I dobre, nech si len robí, čo sa mu páči! Šak sme dosiaľ ešte nie zosobášení, a keď mu teraz navrel hrebeň pre nič za nič, hneď tak nebudem! Alebo dostal panskú hubu a ja som mu teraz už nič. Len aby neskoršie zas neprišiel, - veru, že by som mu povedela dačo, až by utekal, ako by mu zem pod nohama horela!"

A tak oněch pět měsíců, kdy byl Pohlod ještě na vojně, se hněvali. Když se však Pohlod vrátil domů, nevydržel, aby se hned příštího dne nepodí¬val k schýleným vrbám.

Bylo u nich útulno, jako, jindy. Voda šuměla, tráva voněla, slunko svítilo - - A přece tu bylo smutno jako mezi hroby, na cintoríně, neboť chyběla tu Zuzička.

Pohlodovi bylo brzo u srdce tak nějak divně. Ano, bylo to přece jen všechno teď jiné! Voda šu¬měla jinak, nějak smutně a truchlivě, tráva voněla jako květiny na hřbitově, slunko svítilo tak zasmušile. Chyběla tu Zuzka - -

Posadil se, a upíraje oči na dvojici přitisknutých k sobě vrb, za chvíli vytáhl z kapsy fujaru a bezděky počal si na ni nesměle pískat:

„Čo si mám pre lásku srdce trápit

Možem ja mamilej prsteň vrátiť - -„

Ale nedopískal. Do očí vstoupilo mu vlhko, ruce se pozachvěly, hlava poklesla na prsa a zalúbený Palko div že se nerozplakal.

„Ej, moja Zuzka!" povzdechi si hlasitě.

A za ním ozvalo se radostně:

„Ej, môj Pálinko!"

Dvě teplé paže mu ze zadu sevřely hlavu, zvrátily ji nazad a na rtech ulpěly mu v dlouhém polibku rty Zuzčiny, jež náhodou zabloudila k vrbám a zaslechla toužebný důkaz o nevychladnuvší lásce Pohlodové - -

Za půl roku byl Pavel Pohlod trsovským gazdou a Zuzka jeho gazdinkou - - -

Starý Pohlod potřásl hlavou a povzdychl.

Ty tam jsou pěkné časy - dávno minuly - jen vzpomínka po nich zůstala - a děti - a ty už mají zas děti - -

Stařeček blížil se s vlhkýma očima k místu, kde za vrbovím na úzké ostrožince stály kdysi jejich stulené vrby. Kdysi, kdysi, - neboť od sedmi let stála tam už jen jediná, ta větší, ta jeho, hluboko jsouc nachýlená a šedivé větévky v hravých vlnách Děmänovky smáčejíc, tak smutná a osamocená, jako smutný a osamělý byl bez svoji Zuzky ve světě on, chudák starý, vetchý a hrobu vždy bližší - -

Neboť onu druhou vrbu, tu pěknější, kterou si vyvolila Zuzka, - tu podemlela a odnesla voda právě týden před její smrtí, když ještě ležela v nerozhodné chorobě. Pohlod tehdy byl všecek ustrašen; zdálo se mu to býti zlým a skoro nepochybným znamením, ale ženě - rozumí se samo sebou, neřekl o tom ani slova, leda že svoji péči o ni ztrojnásobnil, celé noci ani na chvilku oka nezahmuřuje, aby každé přání nemocné ihned mohlo býti vyplněno.

A zvláštní náhodou právě od toho dne se Zuzce ulehčilo. Lehce spala, lehce dýchala, chutnalo jí, na svého šedivého Pálinka se usmívala, ba i minulosti mu vzpomínala, celá jsouc šťastná, vyjasněná a nějak nezemsky blažená - -

Mnoho v ty dny vyprávěla hlasem ztišeným, milým a šťastným. Ještě tři dny před smrtí se rozhovořila, o dětských letech

„Či sa pamätáš, Palinko, ako sme spolu raz tam u tých našich vŕb (Pohloda při tom bodlo u srdce a oči se mu zakalily) našli slimáka? Ty si ho; zdvihnul a hovoril si k nemu: „Slimáku - máku, vypusti rožky, ak nevypustíš, hodím ťa o zem, bude z teba chlopeň!" A keď slimák neposlechl, vyhrožoval si nahnevane: „Slimáku - máku, vypusti rožky, keď nevypustíš, hodím ťa o kostol, bude z teba starý apoštol!" (Stařenka se tiše zasmála, chvíli hleděla v upomínkách k stropu a potom pomalu pokračo¬vala.) „Nuž,- a keď slimák nerobil, čo si chcel, ho¬dil si ho o zem, až sa neboráčik na kašu rozrazil. A ja som plakala a vravila som ti, že ťa už ani videť nechcem, keď máš také zlé srdce!"

Staruška zamlkla, usmála se a složila ruce kří¬žem na bílé peřině. A náhle vyhrkla: .

„A čo:sa mi dnes snívalo! Že moju vŕbu vzala voda a potom že som aj ja umrela a keď tvoja vodou odplave, že zomreš aj ty!"

Podívala se na muže, jenž cítil, jak mu blednou tváře. Ale opanoval se a řekl:

„Čo sa sníva, to je sen! Bola si zdravá, - a budeš zase, len dočkaj, že ja zomrem ešte prv, ako ty!"

Ale stařenka se zalekla:

„Len to nie! Čo by som ja tuná bez chlapa robila!"

Za tři dny bez bolesti, jako když starý, vetchý, práchnivějící pařez se náhle i bez hluku rozsype, dobrá jeho Zuzka s úsměvem na bledých, sta¬žených rtech, tiše zesnula - - - -

Po všechna ta poslední léta bylo vždy první cestou starouškovou při podzimním návratu zajít si k svojí opuštěné vrbě. Vždy si tam povzpomínal na milou svoji ženičku, zaslzel tam pohnutím a s tichou jakousi odevzdaností v osud se díval, jak ta jeho stará, shrbená a šedivá vrba ve své osamělosti ponenáhlu hyne, hyne, hyne - - -

Až jednoho dne. Zhyne: rokotivé vlnky podemelou, její kořeny, rozdrobí jí půdu pod starým jejím tělem, zalomcují vší silou vetchým kmenem - a vrba padne, její proutí švihne do pěnivých vln, až voda vystříkne, její šedivý kmen se potopí, zatočí ve víru, naposled se vynoří jako na pozdrav své rodné ostrožině - a potom uplave, touže cestou, zmizí, jako kdysi její družka utonula před sedmi lety - -

A právě tak, jako tehdy zemřela brzo po té i Zuzka, stane se i nyní s ním: den, dva dny, snad týden i on svou vrbu přežije, ale potom klidně a tiše vypustí duši v naději, že jde tam, kam odešla před sedmi lety jeho drahá Zuzička, že jde tam, kde se shledá zase s ní, s tou svou milou, miloučkou sta¬ruškou - -

Ba že se s ní shledá! Ano, starý Pohlod pevně věří, že po smrti je něco, - ať se to už jmenuje nebe anebo jakkoliv, - kde se duše shledají v ně¬jakém takovém životě věčném. Ano, život věčný bude to jest jisté - neboť jinak, čím byl by, člověku život pozemský, kdyby,věděl, že po něm jest konec, úplný a naprostý konec, tma a nic? Ne, ne, to jest nemožnost, aby něco takového čekalo lidskou duši. Kdo to může tvrdit, nemá smyslu pohromadě, anebo toho, sám opravdově nemyslí! Pohlod jest přesvěd¬čen, že se po smrti shledá se Zuzkou a kdyby někdy se jakkoliv stalo, že tato silná víra v něm byla by zvrácena a rozbita čímkoliv, jistě by sešílel. Ano, on to dobře ví a těší se již na shledání se svojí Zuzkou.

„Aké to mám dnes myšlienky!" zašeptal si náhle Pohlod a snažil se setřásti ze sebe tyto šedé pa¬vučiny, jež opřádaly mu hlavu. Ale marně. Stále se mu navracely do mysli, stále a stále - -

Urychlil kroky, tažen jsa velikou nedočkavostí po spatření známého onoho místečka, plného upo¬mínek nejkrásnějších. Ale zároveň ho cosi neurči¬tého tísnilo v duši, cosi tak bolestného, že si ani toho vysvětliti nedovedl.

Již měl jen několik kroků mezi vrboví. Zamžily se mu oči. Povzdechl si z hloubi své dojaté duše a vešel skoro váhavě, zaraženě mezi holé, nahnědlé proutí. Tak divně, nepochopitelně divně mu bylo -

Dech dávných rozpomínek čišel z křovin, za nimiž sténavě bublaly vlnky bystré říčky. Zase po¬divný jakýsi pocit vetřel se mu do srdce. Zamrazilo ho lehce po celém těle.

Již míjel nejhustší křoviny a za několik okamžiků musil spatřiti svou osamělou, stařičkou, schýlenou vrbu.

Táhl krok za krokem, upíraje oči mezi proutí. Stanul.

Do očí mu uhodila malá ostrožina v říčce. Za¬razil se, kolena se mu zimničně zatřásla a ruce zdře¬věněly. Cítil v srdci ohromné, prázdné chladno a v hlavě šumivé, zmatené třeštění.

Pustá a začernalá jako hrob servaná a špina¬vými vodami oplachovaná ostrožina zela holou na¬hostí. Nic nebylo na ní, leč proryté břehy bez drnu, - bez vrby. Ano, bez vrby, bez té jeho nahrbené vrby! Ta tam byla vrba: už neskláněly se nad vo¬dou její smutné větve, už nešelestil větřík v jejích lí¬stečcích, již i její stařičké tělo urvala divá voda, slintající nyní vzdouvajícími se vlnkami šedavou pěnu na holý, mrtvý, roztrhaný břeh - -

Pohlodovi zalily se oči slzami. Chvíli pohlížel znaveně do kalných vod, potom protřel si zrak a sepiav chvějící se ruce, odevzdaně vzdychl z hlubin svého starého srdce:

„Ej, Zuzka moja drahá; Ba věru už bol by čas aj pre mňa! Išla si za svojou vrbou - prídem už naozaj i ja teraz za svojou vrbou, za tebou!"

Ale přece ho to pomyšlení nějak roztřáslo, neboť náhle se otočil a udýchaně ubíhal od pustého zákoutí šelestících vrb a hučící vody. A kdyby se byl vší silou nepřemáhal, šedivý ten člověk, za jehož zády už ležel celý život se svými radostmi i strastmi, se všemi svými překvapeními a zklamáváními, - šedivý ten člověk byl by se rozplakal jako malé dítě.



 


Copyright © 2020 Tatry v literatúre. Všetky práva vyhradené.
Joomla! je bezplatný softvér uvoľnený pod licenciou GNU/GPL.