Tatry v literatúre

Digitálna knižnica

  • Zväčšiť veľkosť písma
  • Predvolená veľkosť písma
  • Zmenšiť veľkosť písma
Úvod Česká literatúra Próza HAVLASA, JAN (1883-1964) - Strana 3

HAVLASA, JAN (1883-1964) - Strana 3

Tlačiť
Obsah článku
HAVLASA, JAN (1883-1964)
PRVNÍ TATRANSKÉ POVÍDKY
Strach
Schýlené vrby
Celý článok

1. STRACH

Nad sivým, rýhovaným vrcholíkem Gerlachu obloha jest jako vytažena z kalené oceli; ale hned pod ním sráží se příšerné spousty mračen, jež podobají se spíše hadrům, špinavým hadrům, že bělavá oblaka štítivě od nich odlézají, nedbajíce, ostrohranných útesu, o něž se rozdírají a třepí v mlhy. Rozšklebené žleby a zející prolákliny nevypadají o nic krotší pro hybný závoj mlžin, a sněhoviska svítí jich trhlinami ve výšinách jako stupně k jiným světům, jichž občasný zákmit sluneční nečiní lákavějšími, Celkem vzato, nevypadá ani jako slunce to, co chvílemi protrhne začernalý příkrov oblohy; rudé, zalité oko vybleskne vždy krátký, zlověstný pohled zpod těžké, ochrnulé klapky mračné, - výsměšný, jedovatý zákmit podezřele se zatetelí po stěsnaném kraji, ale než dotknout by se mohl nejzazších končin, oko opět se zavře. Lze cítit, že to druhé oko je stále otevřeno; leč jeho hrůza spočívá v tom, že je slepé, a že jeho důlek zdá se civěti každý okamžik odjinud, zatím co ono vidomé, zanícené, podezírá všechen

Chýbajú strany 4-5

obavy před něčím, co zlověstně vyzařuje z rudých pohledů nebeských výšin.

Ale nikdo mu neodpovídá, neboť slova jsou zcela zbytečná; jen hlas měl význam v tom zátichu. Ne, nikdo z nich neví, kam se vlastně dostanou před padnutím tmy; nezdá se, že je ta chvíle daleko, někde už číhá, zbloudění je skoro jistotou. Je také hodně zimavo. Ale zimavo nezimavo, temno netemno, tolik je jisto, že nutno se dostat přes Polský Hřeben: v noci, někde na druhé straně přenocovat a na další cestu vyrazit před úsvitem, chtějí-li se-dostat z Tater nikým nespatřeni. Na Polské se pak rozdělí, a kdyby jeden byl chycen někde u Koščeliské i podezírán, onen, jenž šel směrem k Poroninu, dokáže jeho alibi, a třetí zase bude na pomoc druhému, pokud by se jednalo o předchozí den. Alibi, alibi..., zní mužíč¬kovi v hlavě; alibi, - to slovíčko se mu zalíbí, a v duchu se podivuje, kdo že je asi tak šikovně vy¬našel a měl-li též krev na rukou, 'když na ně kápl. Ale pak zas ho napadá, co by si tak počali, kdyby nějakou nepředvídanou nehodou bylo jim znemož¬něno zastaviti se v oné opuštěné kolibě, v níž mají jiné hadry. Tyhle ty by je prozradily, a ani sto „alibů" by jim nepomohlo od šibenice. Leda,... a mužíček mimoděk zaráží chůzi..., hej, leda, že by to svedl na oba své druhy... Leč hned zase procitá z dumek; nechce se mu býti o nic vzdálenějším, než právě nutno. A cítě hrůzu z toho, co leží za ním, popoběhne si kousek, jen aby byl v patách tomu nanovo již zas hekajícímu suchanovi.

„U Dlhého Plesa nocuvať němožno," zableptne, ale nikdo si ho nevšímá. To, co leží za ním, už vlastně neleží: běží mu to po boku a ťuká na čelo. Hej, Adam, či že počúvaš? A mužíček drcá zuby... Zavřel by oči, ale ví, že by to nepomohlo. Při každém tom zaťukání na čelo vidí bělovodskou horáreň, mezi stromy, pod svah vtištěnou, se zelenou střechou a s korouhvičkou na střeše. Dověděli se, že horár bude mít doma hromadu peněz, snad celou stovku, a víc - poněvadž chystá se kamsi na trh na Polskou. Věděli jeho zvyky a cesty. Slyšeli, že jeho žena je na Liptově kdesi, snad v Mi¬kuláši, aspoň na tři dny. Ale když k hájovně přišli, našli ji doma..., oh, ženičku šumnou. Asi pětadvacet jí může být..., mužíček si vzdychá a skoro kulhá, jak si to tak všechno představuje. Neměla ona mnoho času na uvítání tří nezvaných hostů, ani hosti na výklady. Šlo to ráz dva tri. Chtěla čehosi se chopit, - aj, ženička odvážná! Ale ramenáč jí ruku srazil, suchan jí ústa zacpával, a on, Adam, se jen tak kolem smolil, kroutě z kusu hadru provazec na svázání jejích rukou. Jak se jim zmítala pod rukama, kazajka se jí rozdšípla, i košile,... a nahá ňadra svítila se Adamovi před očima tak, že se mu hadr z ruky vysmykl.

„Tak se neobzeraj, ty somár sprostý," suchan ho okřikl. Ale Adamovy ruce nejdříve ta ňadra přejely, než se chopily rukou ženiných. A zatím co ramenáč se suchanem ohlíželi se po horárni a Adam byl na stráži, zdaleka psí štěkot se ozval. Venku ležela mrcha psa, jenž byl je uvítal při příchodu, a její krev podráždila asi čich druhého psa, vrace¬jícího se s horárem... Adam ještě kolem ženičky se po okamžik omítal, ale pák vyskočil a křikl...

Nečekali, že horár tak brzo se vrátí; ale když okázal se náhle před horární, byli již připraveni. Výstřely minuly s obou stran; ale srážka byla bohatá na rány, jež neminuly. Byla to zuřivá rvačka. Třetí psisko, uvázané u stáje, probralo se z rány, již byli mu dříve zasadili, a ryčelo do té mely. Netrvalo to dlouho. Tři proti dvěma, z nichž jeden byl pes, - to byla přece jen přesila. Velikán utržil si děsnou ránu do prsou a pohmoždění levice; suchan vyvázl s několika menšími poraněními, jen on, Adam, ne¬utrpěl ničeho bolestnějšího nad modřiny. Horár zůstal ležet jak dlouhý, tak široký a kolem něho krev a krev.

Pak rámenač i suchan pustili se do hledání peněz, zatím co on, Adam, znova a znova se vracel ke kypré a svěží ženičce. Teď už i její sukně byla rozervána a hodně vykasána a Adam byl by rád na chvíli u ní zůstal tak pěkně sám a sám..., ale nuž, nešlo to... '

A smutně si Adam vzdychá.... Chce na ženičku myslit, chce ji vidět: ale ono to běží po jeho boku a na čelo mu ťuká,... ta představa: horára krví zbroceného, bezduchého... „Ej, prečo len on sá vrátiť musil!" Adam tomu odporuje, „či nemal na smrť času dosť?" A šero z kraje do očí mu leze, ač je na suchanovy cancoury upírá... Tu mu až sliny od úst tekou, jak na ženičku si pomyslí, ale hned zas ono mu to na čelo zaťuká, mrcha. „Ej, keby som sa tak vrátiť mohol," Adam povzdechuje si v duchu. „Prečo len som sa neponáhlal..." Potom ho napadne: proč jen ji tak tam nechali? Ona, pravda, jich nezná, ale může popsat žandárům. Třeba se oholit, pozměnit! Však schválně si vousy růst nechali od nějakého času, co chystali se k ně¬čemu v Tatrách, než zase by se rozešli do světa...

Juraj Matkin mu připomněl otázku noclehu. Ej, proč jen u ženičky nezůstal, - Adam si povídá, - to by už byl nějaký nocleh! Mohli se hned tam podělit, hned tam rozejít! Teď už se smráká, večer visí nad horami... Krušno bude tu v horách, a krušno bude i z hor, až zase se rozední...

Slunce zmizelo nadobro, Adam si uvědomuje. Krvavé oko již z mračen nemrká potměšile. Zaspalo? A co slepý důlek? Vychází-li z něho ta tma tmoucí? Černava tlačí se do kraje. Už není nebes a horských hřebenů a strání a dolíků. Jenom tma. Slyšet sovu, neřáda, aby ji čerti sprali! Teskno v horách, při sám boh, věru teskno. -

Adam Taras povzdechuje a hlavu tomu ťu¬kání odchyluje. Ale pak ramenáč ho přivádí z myšlenek ke skutečnosti:

„Ej, bratia, cože len porobíme? Asnád sme aj chodníčok ztratili a teraz neviem ani, kde len že sme. Len sa obzritě!"

Strachem náhle schváceni, Taras i Groško zraky k zemi klopí, pak se shýbají, kolem hmatají, funí a funí, ničeho nemluví, a jen hmatají a funí. Kámen tu a kámen tam; metlice všude a po čertech píchají; ale po chodníčku ani památky.

Kolem dokola leží mrtvé ticho, leží a do výše se pne, leží a v důl zapadá. I s oblohy visí, -černé, děsivé, chamtivé ticho, jež chce něco spolknout. Už je docela tma, taková tma divnými odlesky prožíhaná. Skalnaté balvaniště opodál je takovým záže¬hem. Adamovi připadá spoustou obrovských, pří¬šerných lebek a hnátů v kostnici.

„Všeci tři na sebe počumují a jakoby si byli řekli, druh za druhem beze slova břemena lupu k zemi skládají i usedají na nejbližší kameny. Pak si oddechnou, ten stenem, onen chrochtem, třetí na plno, a upírají vypoulené zraky do šera.

II.

Jako obludy tísní se na všech stranách smutné hory. - Jakoby tu života nebylo, nic se ani nepo¬hne. Kamenité plochy kolem tří sedících tuláků zdají se býti hřbitovem s pokácenými kříži a ná¬hrobky.

Jen Český Stav vyniká z šedivé, truchlivé, jedno¬tvárnosti mračného podvečera. Jako zelená deska kovová svítí jeho nehybné vody mdlým leskem, od něhož se ostře odlišuje běloba sněhů, ležících v roklinách nad plesem, ponurá šeď rozervaných svahu a příkrých stěn, i černé stromy jehličnaté jako zá¬stup kajících mnichů pokrývající homolovitá úbočí pod hrází jezerní. Úzká kotlina odděluje tyto stráně od úpatí horského uzlu, na jehož hřbetu jsou lupiči..

Dlouhou chvíli dřepí bezvládně, jako zakřik¬nuti něčím hrozivým, a zírají ztrnule do pustých končin, v nichž, bloudili, utýráni jsouce únavou i ranami, strachem i vzpomínkou na nedávno spá¬chaný čin.

První Matúš Groško se ozve, lámaje prsty v klínu, až praskají:

„Čo teraz?"

Velikán zahučí:

„Boh sa mstí, - chce nás potrestat'!"

Ale Adam Taras se zachechtá:

„Eh, kričíš, ako pri babylonskej veži, a plakal bys, ako pes, keď ho palicou nabije! - Škoda, že tělo máš za tri, ale rozum ani za pol človeka! - Čo jačíš? Dosial dobré bolo a tiež bude, keď nebu¬deme tak sprostí, ako ty!"

A začíná přitlumeným hlasem rozkládati, aby jen se uložili někde na palouce v nejbližším okolí, že koliby zde nikde nenajdou, aniž jakého jiného pří¬střeší, a že budou zítra míti odtud aspoň, kratší cestu k Polskému hřebenu. Potom se rozprchnou, každý jiným směrem. On, Adam Taras, půjde do Kežmarku, Matúš Groško co nejrychleji odejde přes Hrádek do Liptova a Jur Matkin do Oravy, do Kralován, kde má sestru za žida krčmáře provdanou. To by bylo, aby jim přišli na stopu! Zhola nemožno!

Je viděti, že oba druhové se řečí Tarasovou ukonejšili. Oddechli si, a velikán poplácne si pravicí na stehna. Náhle Groško vydechne:

„Pozerajte! - Tam pod Gerlachom!" Podívají se, kam ukazuje. Tlum stínů se po¬hybuje na skalnaté přesmyčce. V první chvíli všem připadlo, že jsou to stihatelé, ale v zápětí uvědomují se, jak zpozdilá, je taková myšlénka, a jen Groško ještě myslí, že by to mohly býti bosorky, až Taras řekne: „Eh,- divé kozy!"

Jsou to skutečně kamzíci

Všichni tři je mlčky pozorují a teprve, když po chvíli zmizelo stádo za hřebenem, probírají se z divného dojmu, jímž na ně působilo náhlé objevení, ži¬vých bytostí.

Suchan zasípá chrchlavým vzdechem a zašeptá:

„Dnes je pondelok, - nešťastný den!"

„Čo nám po tom?" zahučí Taras, nepokojně přesedávaje na kamení a chvílemi se ohlížeje do dálky k Českému Stavu. Zdá se mu, že tam nad zelenou hladinou jezerní se cosi bílého vznáší, ale nyní, když viděl strach Groškův, raději to zamlčí, aby darmo bázně druhům nezvětšoval.

„Čo nám po tom?" opakoval Groško jako ve snách, na okamžik se zamlčí, potom zvedne hlavu a váhavě se rozpovídá.

„Mal som priatela - tiež zbojníka a figliara velikého, -Tatry znal ako nikto z horalou, - i Spiš, Liptov a Oravu znal dobre, - dnes bou tuna, zajtra boh vie za kolkými horami, - žandári za ním ňuchali ako psi, ale nechytili ho nikdy..."

„Eh, to bol Čičmanec, nie?" otáže se Matkin, vzrušen jsa náhlým, zájmem.

„Hej!" potaká Groško a živě rozkládaje rukama, jakoby najednou byl na všechno zapomněl, čeho se dosud lekal, vypravuje: Veliký prý jako hora byl ten člověk a sílu měl, že jedli byl by z půdy vytrhl. Ničeho se nebál, ani medvěda, ani vlka, ani ostrovida; bouře ani mlhy ho nezalekly; tajné stezky znal v ce¬lém pohoří, ba i na polské straně, i tam, kde jen leda kamzíky uvidíš; i skrýše měl ve všech končinách na strmých, nedostupných štítech nebo v: bezedných, sněhem polozavátých roklích; lovil-na Tatrách divé kozy, kuny, medvědy i jeleny a srnce, někdy si zazbojničil, ale více do roviny vycházel na lup, než do hor. On, Groško, poznal se s ním asi před pěti, šesti léty, - ano, šest roků je tomu, - a tehdy spolu lovili po horách asi půl měsíce -

V dálce ozve se náhle divoké zavytí. Všichni tři vyskočí, ale když nikde se už nic neozvalo, druh za druhem zase usedají. Ale Groškovi nenaslouchá již ani Taras, ani Matkin. Taras znova upře zrak na zelenou hladinu jezera; a jak se tak dívá, zdá se mu, že z vod vystupuje tam v dálce pod bílým svahem ženská, nahá postava. Zbystří smysly a pozná, zeje to horárova žena. Vzpomínka na dotek teplého jejího těla mu znova duši čeří a krev pění.

Groško zatím končí své trhané povídání, jehož však druhové si pranic nevšímají. Ten Čičmanec že nikdy nešel v pondělí, a ve čtvrtek ani na lov, ani na lup, poněvadž prý ty dny jsou nešťastné pro horala. Ale jednou ho kamzíci přece zlákali, - asi přes půl kopy že jich bylo, - a on, nedbaje, že je pondělek, pustil se za nimi. A přišel o život, - ať je mu pámbu milostiv! -

Suchý zasténal, když: toto dopoyídal a kalným zrakem se podívá po soudruzích, pátraje po účinku svých slov. Nevidí jim už do tváří, ale poznal, že Taras má hlavu opřenu mezi dlaněmi a Matkin že nějak zbystřeně naslouchá. Má z toho v duši radost a z hluboká si povzdechne.

Matkin otočí k němu náhle obrovskou, huňatou hlavu, jakoby tím vzdechem ze snů byl probuzen, potom si přetře rukou čelo, zprudka povstane a řekne hlasem velikým:

„Bratia, - už viem, kde rnôžeme prenocuvať! - Choďte za mnou!"

Oba druzi se naň nechápavě podívají, ale v zapěti současně vyskočí, na rtech majíce tutéž, nedo¬čkavou otázku.

III.

Tesklivé pološero se šklebí odevšad. Vysoko ve vzduchu pod špinavou oblohou, těžce se nesou tři, čtyři vrány. Smutně, krákorají. A je slyšeti jejich kvílivé hlasy i tehdy, kdy již zanikly kdesi v hórách. Svišťové pískají mezi balvany, jakoby za něčím plakali, ale ani jediný se neobjeví.

Adam Taras je nesmírně zvědav, co to kloud¬ného připadlo nemotornému Matkinovi, ale že nedoptává se ani suchý Groško, jejž pokládá za babu, nechce se tak zahanbiti, aby jak malé dítě žebronil vysvětlení věci ostatně dosti lhostejné. Co na tom?

"Kdyby si byl Matkin na cosi nevzpomněl, bylo by-snad něco napadlo buď jej, nebo Groška. Vždyť, polorozbitých chatrčí na horách najdeš až k nepo¬chopení hojně...

Matúš Groško je méně znepokojen. Když do¬stali od Matkina odpověď vyhýbavou, spokojil se s vědomím, že dnes pokojně bude jim možno pře¬spati pod střechou, a dále se tím nezabývá. Mysl jeho zaujata - je pověrami tak, že za každým krokem jímá se ho pocit, jakoby ono očekávané Neštěstí, usouzené každému pondělku, jim kráčelo v patách a natahovalo za nimi své ostré spáry. Utekou mu? - Anebo mu podlehnou?

Jur Matkin jde první, s hlavou vztýčenou a v duši s radostí, že on dnes měl tak znamenitou my¬šlenku, jež uchrání je před každou nepohodou i před vším nebezpečenstvím. Jen ještě asi půl hodiny, - pamatuje-li se dobře, a potom kyne jim klid a pěkný útulek v opuštěné kolibě - Náhle zavytí projede soumrakem a zapleskne ozvěnou k stěnám horským.

Všichni tři se zastavují a třímají pevněji v ru¬kou pušky, jež právě před chvílí si rozdali. Dříve je nesl Groško složeny v jednom svazku. Bylá to kořist z hájovny. Ale jakoby to jen výstraha byla, nyní zase již všechno zatichlo a pouze truchlivé, pronikavé pí¬skání svišťů doléhá k jejich předrážděnému sluchu. Ale Groškovi se zdá, že zřetelně slyší tápání ně¬kde opodál. Zaráží se a oči bystří, ale poněvadž se stydí, ničeho na sobě nedává znáti i říká, že se dívá na oblohu, vyčasí-li se do zítřka a nestrhne-li se snad ještě v noci bouře. Taras cosi nesrozumitelného bručí, avšak jen proto, aby zaplašil smyslné vidiny. Ale marně -

Veliký Matkin jest patrně spokojen. To divné zaštěknutí - a po druhé je nyní jíž zaslechli, -to se mu zdá býti dosti podezřelým, ale brzo na ně i on zapomíná, přemítá, co si počne s kořistí, chví¬lemi vidí jako v mlhách před sebou zakrvácenou tvář zabitého horára, - a konečně, jaksi přetížen množstvím dojmů, skoro mimovolně se dává do hovoru:

„Nuž, - ako som vám už vravil,- tá koliba stojí asi pol hodiny odtial pod príkrym grúňom, - sama a sama v takých pustatinách. - Pekne sa v nej ukryjeme! Aj ja som pod jej strechou kedysi mnohoráz zostal cez noc, i keď dážď padal alebo búrka bola..."

Po třetí zaryčelo, v dálce hrozivé vytí. Silný hlas Matkinův se okamžitě zlomí a Gproško zavrávorá. Taras nehorázně zaklel. Sotva však ryk umlkl, velikán, s horečně zvýšeným hlasem pokračuje v řeči, aby zaplašil bázeň, nevěda, že právě svým vypravováním žene nový strach do duší obou soudruhův.

Ta opuštěná koliba že byla už tehdy, kdy v ní naposled přespával, až na strach prolámaná. a mechem zarostlá. Ale veliká prý je, že by :se do ní vešlo snad deset, ba dvacet lidí - -

Oh, a - což jakou má historii ta koliba! - Jen ať poslechnou, co se v ní druhdy udalo! - -Nuže: Koliba už. dávno nehostí salašníků, už léta letoucí a což tedy divu, že mnozí zapomněli, kde se nalézá. Za to však ona tajemná událost podnes vypravuje se všude - -

Taras neví, co se vypravuje o té kolibě, které posud neznal, ale že bázní chvílemi až se tetelí, chce raději zameziti dalšímu vyprávění Matkinovu, a proto horlivě mu skočí do řeči, že dobře ví, co se tam stalo, že to je prastará historie - -

Ale velikán jakoby neslyšel, pokračuje chvějí¬cím se hlasem ve svém líčení. Před lety zavražděn byl prý v té kolibě starý bača s mladičkým honelníkem, a když valaši na večer s ovcemi se vraceli k sa¬laši, zřetelně prý viděli, jak divoké bosorky s roz¬puštěnými vlasy uletovaly od koliby, strašlivě se chechtajíce, až se mezi horami rozléhalo. Bača byl zardousen a šuhaj proboden. - - A hrozná prý byla potom noc: Ovce bečely, psi štěkali, kdesi nad salaší v stráních strašilo, a k ránu prý, spustil se ohromný lijavec. Ale byla to poslední noc, kdy koliba přechovávala salašníky. Od té doby se jí ho¬ralé vyhýbali, a nyní jest skoro zapomenuta. Tam bu¬dou přenocovati.

Jurko Matkin dopovídal a ulehčilo se mu. Za to Groškoyi se velice přitížilo, neboť kolem dokola vidí rejditi bosorky, ozruty, vlkolaky, divoké strigy, a bůh ví, jaké netvory. Ani Tarasovi však není volno, ačkoliv jest z nich nejodvážnější. Křečovitě potrhává pravicí, v níž tiskne uloupenou pušku, a píská jakýsi smutný nápěv.

Přešli zatím planinu, po úbočí druh za druhem úzkou stezkou se dostali do širokého průsmyku, a za ním tmavým zášerem rozeznali rozlehlou polanu, ze tří stran sevřenou strmými stěnami horskými.

Šero prostříbřeno jest nedávno zablesknuvším světlem plného měsíce, jenž zdá se rozkousávati černý závoj na obloze. Stíny v kraji tím rostou a stávají se děsnějšími.

Oni to pozorují a jest jim těskno i hrozno. Náhle téměř rázem všichni stanou a hledí s bezděčným ustra¬šením do nedaleká.

První se vzpamatoval Matkin i praví:

„Hla, tuna je už tá koliba!"

IV.

Zakrnělé křoviny jalovcové a zkroucená kleč, roztroušená po hrbolaté polaně, vypadají jako příšery. Místy leží bílé a šedivé balvany. Skály nad pu¬stinou zdají se oživovati. Pod nimi jako v klínu hor¬ském smutně trčí polorozbořená koliba. Jako pelech divokých běsů tam stojí a vylámaný otvor v jejím průčelí zeje příšerně jako tlama potvory čekající, koho by pohltila. Uplynula chvíle, ale tři tuláci dosud se ne¬hýbají. Jsou, jako ukováni k zemi a oči se jim ho¬rečně blýští.

Groško se třese na celém těle, jakoby jím něco nadlidského lomcovalo, a z úst se mu derou skřeky poraněného zvířete:

„Pozerajte, cože to?"

Neukazuje, co ho děsí, ale oba druhové chápou, neboť i v nich roste cosi děsivě záhadného. Až do¬sud se přemáhali, sami sebe klamali, tutlali hlasy svých duší, nyní však již -nemohou. Natahuj niť, - a konečně praskne. - I v jejich nitrech se tkaniva spřetrhala, zdá se:jim;, že něco se láme uvnitř -

Veliké ticho visí mezi horami. Ale zlé ticho je to, záludné ticho.

Nic se na polaně nehýbe, leda měsíční světlo.

Ale- oni vidí, že se něco hýbe. Tlačí se k sobě a jejich pušky o sebe narážejí. Matkin se chvěje a v duchu proklíná onen okamžik, kdy mu prolétlo hlavou, aby vedl své druhy do této končiny, do tohoto doupěte - -

V duších jim roste touha po,návratu. Ta křo¬viska jak by strašidly byla, kdož ví, zda nejsou? - Ty balvany jak by vlkodlaci byli - a kdož by tvrdil, že není to možno? - A ta strašně rozvalená koliba spíše pro zvěř než pro lidi se hodící, zdaž by nemohla býti pelechem pohorských bosorek, divo¬kých žen a strig?

Adam Taras couvá, upíraje při tom oči stále ke kolibě, ale ani Groškó, ani Matkin toho nepozorují, neboť se po něm neotáčejí. Nemají tušení, co vyno¬řuje se v nitru Adamově. Nevědí, že ho cosi táhne na¬zad, něco i nad bázeň silnějšího, co i smysly zatemniti dovede. Ani on dobře není si vědom, k čemu tíhne, kam směřuje, ale jemu je to zcela lhostejno - -

Zoufalé zakvičení kdesi nedaleko zaropotilo zá¬tiším horským. Zase ten prokletý hlas!

Taras přiskočil k soudruhům a jako malé dítě se chápe ruky velikánovy. Suchý Groško sténá a Matkin těžce oddechuje.

Několik okamžení jaksi napjatě se proplouží. Potom se ozve vzdálené mručení.

Groško odhodí břemeno, vztahuje před sebe ruku s puškou a heká: „Bože môj, bože!"

Matkin stojí jako z kamene vytesaný a čeká, kdy se vynoří z tmy medvěd, ale když okolí jest nehybno, beze slova poklekává. Je slyšet, jak cvaká kohoutek u pušky.

Opět ozvalo se zaštěknutí.

Nyní vrhají se i oba druzí k zemi a všichni jaksi zmámeně a rychle se plazí ke křovinám. Jsou od sebe na několik kroků, mezi nimi se choulí křoviny, ale oni zřetelně slyší, jak ten i onen sípavě oddechuje, a druh nevědomky rozmnožuje obavy druhovy.

Suchý Groško za každým třetím krokem za¬kopne o něco, nebo hlavou do větví narazí, a stále k zemi padá. Je mu i na smrt děsno a chce se modliti. Nemůže však, neboť nedovede se na více upamatovati, leč na prvních osm, deset slov. I z toho je mu úzko a cítí, jak se mu hlava točí a před vyskakují vidiny a různobarevné kruhy i prouhy. Sténá a sténá.

Veliký Matkin třeští oči do sinavého temna a funí jako rozdrážděný býk. Zdá se mu, že odkudsi z houštin se šklebí tvář zavražděného horára. Vzpomíná si také na baču a honelníka, kteří druhdy zde přišli o život a hlava mu od těch myšlenek třeští. Ale on ze vší síly se drží, aby docela nepodlehl strachu a potichu kleje.

Adam Taras se náhle zarazil. V hlavě se mu rozjasnilo. Táže se sám sebe: Proč nejderne nazpět? Proč se ženeme k té prokleté kolibě? - Napadá ho, aby se vrátil sám a odběhl do hájovny k šumné ženě, užil rozkoše, a potom se opět pustil za soudruhy. Ale zároveň vzpomíná si na strašlivé ono nevysvětlitelné vytí, jež zní jim v patách, pochopuje, proč dosud bezděky prchají stále ku předu, i leze dále za Groškem a za Matkinem.

Jest všude ticho a temno. Měsíc se ztrácí pod černou záplavou mračen, a nevidomá hrůza obklopuje tuláky. Kdesi vysoko nad jejich hlavami krákorají krkavci.

Adam Taras se vzmužil a volá:

„Hej, Groško, - hej, Matkin!"

Ale oni se neozývají. Není jich už vidět. Do¬cela zapadli mezi houští a kleč. Taras poulí oči, bystří sluch, ale než může něco uznamenati, desný a trhaný řev někde nedaleko, se rozlehne, že mu až krev stydne v žilách.

Jsou vyděšeni i druzí. Matkin cosi, bleptá a suchan se choulí v klubko.

První se probral ze strnulosti obr. Rychle se plazí mezi klečí, nedbaje-šlehajících větví. Zatáčí se nazpět, kde nechali lup. Neví ještě, co chce udělati, kam se chce podíti, - jen se plouží a plouží. Náhle se však zarazil, neboť viděl, jak cosi velikého mihlo se v průsmyku a potom skočilo s divným řičením mezi křoviny. Štěkavé steny tichly a bylo slyšeti jen jakési funění a sípění. Ještě několikráte se jakési tělo vyhupne nad křoviska a potom zapadne nadobro.

Matkin není schopen myšlenky.- Snad je to běs? - Snad vlkodlak? - Strach ho tiskne k zemi a bystří mu zrak i sluch. Dívá se po okolí, přitlačen jsa k půdě a náhle vidí, že se cosi krčí ke kosodřevinám. Slyší tlumené supění. Opatrně vytahuje z pasu za¬biják, připravuje se k bodnutí, najednou jako šelma se vymrští oné příšeře v týl.

Právě v tom okamžiku, ho rozpoznal blížící se Taras. Vidí, jak Matkin vyskočil a slyší steny i chrapot. Maličko prodlí, jsa jako ohromen úděsem, ale potom se vzchopí a spěchá druhovi na pomoc. Přijde však pozdě.

Oba soupeři chrčí v posledním tažení. Leží ve¬dle sebe, roztaženi jsouce celou délkou těl. Měsíční světlo se dere mračnem a padá na polanu. Mužíček se třese jak osika a shýbá se k umírajícím, dříve se ohlédnuv, kde vězí Groško.

Poulí oči a klesá na kolena, všecek jsa vyděšen. Neboť poznává hroznou a nepochopitelnou věc:

Na zemi leží oba jeho druhové se strašlivými, krvácejícími ranami.

Jsou bez sebe.-

V.

Adam Taras namáhavě se vztýčil, schvácen pověrečnou hrůzou. Nezodpověditelné otázky mu víří hlavou, že ani neslyší nedalekého funění.

Jak se stalo, že ti dva sami sebe bili? Kdo byla ta bytost, kterou viděl se řítit od průsmyku?

Potřásá hlavou a před očima se mu náhle vy¬nořuje ženské tělo. Tváře se mu jizví a stahují vilnou vášní i jízlivostí.

Nyní jemu patří celý lup! - A nejen to! - I horárova krásná, životem kypící žena! -

Teď nestojí mu v cestě pranic! Na noc si nyní poběhne do horárně, tam si pohraje se svázanou ženičkou, ráno pak vrátí se k lupu, sebere všechno a zmizí v horách, - za horami - -

Zachrčí divokou radostí a - rozběhne se k průsmyku. Vášeň ho žene šipkou ku předu. Cítí jen hroznou zvířecí nedočkavost po těle ženině. Neslyší supání za sebou, až náhle cosi ho zachytí za lýtko. Zakleje, svalí se k zemi a zařve bolestí. Ostré za¬kousnutí na stehně si uvědomuje, ale než se vzpa¬matoval, jakási příšera skočí mu na krk. Poznává horárova psa, strašného daviče, spíše pudem, než smysly. Zaúpí a hmátne po noži. Ale nenalezne ho. Sevře v zoufalém úsilí oběma rukama psovo hrdlo, snaže se je oddáliti. V příštím však okamžiku ruce jeho povolují a povolují. Z úst chrlí se mu proudem horká krev - -

A děsný mstitel zavražděného horára, zakrvá¬cený pes, rozštěkal se tak zuřivě v horském zátiší, že umírajícím lupičům se zdá, jakoby divoženky již počínaly kolem nich příšerné své noční reje. Vyje a štěká ten pes, a jen ozvěna mu drsně, zlomeně od¬povídá. A noc hluboká i strašlivá jako nevyzpyta¬telné tajemství Smrti, noc černá a hrůzyplná jako temnoty pekelné, smutná a bolestná, noc dále se vleče zimavým ovzduším, tesklivě a zdlouhavě, se plouží mezi nebetyčnými, osněženými horami, zařezávajícími se do temné oblohy, na níž stříbrně se leskne veliký měsíc.

 



 


Copyright © 2020 Tatry v literatúre. Všetky práva vyhradené.
Joomla! je bezplatný softvér uvoľnený pod licenciou GNU/GPL.