Tatry v literatúre

Digitálna knižnica

  • Zväčšiť veľkosť písma
  • Predvolená veľkosť písma
  • Zmenšiť veľkosť písma
Úvod Česká literatúra Poézia FRIČ, JOSEF VÁCLAV (1829-1890) - Strana 2

FRIČ, JOSEF VÁCLAV (1829-1890) - Strana 2

Tlačiť
Obsah článku
FRIČ, JOSEF VÁCLAV (1829-1890)
Růže na Křiváni
Celý článok

1. Růže na Kriváni

I.

Rozkošné ráno se to probudilo
A na Tatrách si slunko poskočilo,
Tak vesele zasvítilo v údolíčko
Jakoby zdrávo bylo mé srdíčko;
Srdíčko mé to ale zdrávo není,
Ten pěkný svět jen v žalost se mu mění!

1.
Chodil po skalinách,
Neminul dolinu,
Všade hledal spásu
Pro svoji děvčinu.
Pod hlavu jí vložil
Třetí vínek svěží,
A ta drahá hlava
Dosud chorá leží.

2.
Hle již se k ní anděl blíží,
Jenž ty očka spánkem klíží.
Dřímej moje hlavo milá,
Zdráva si se probudila. -
„Stůjte, otče, z pravé strany,
Nenechte jí bez ochrany;
Vy, matičko, vlevo stůjte,
Před zlým snem jí opatrujte.
Já sám s dovolením božím
Sluch svůj na srdce jí vložím;
Říkejte modlitbu vroucí,
Ať to srdce slyším tlouci."
Již svou hlavu k srdci kloní,
Tlukot tlukotem se honí; -
Uzříte, co láska umí -
Hoch těm zvukům porozumí.
Srdce zvoní: „Milý hochu,
Miluješ-li mne jen trochu
A máš-li mne za nevěstu,
Na Kriváň si hledej cestu.
Bílý kámen, jenž tam hoří,
Moje mladé srdce moří;
V plameni však květe růže,
Ta mi k zdraví dopomůže."

3.

Skok - již letí pro tu růži. -
Děva ale na svém lůži
Procitnuvši zkřísnout chtěla -
,Proč? - to sama nevěděla.


II.

Kriváni, s tou svou hlavou co rok bílou,
Co rok se snoubíš zase s novou milou
Co rok jí pochováváš, oplakáváš
A zase nové vstříc se zelenáváš.
Pro člověka takové lásky není,
Ten mívá jenom jedno potěšení.
Vyběhl z dědiny,
Spěje do výšiny;
V strachu hledí za ním
Lidé z údoliny.
Zlá to cesta vzhůru,
Co krok v sníh se boří, -
Však tam na temeni,
Již ten kámen hoří! -
Na kameni, v mechu zlatém,
V ohni, jako v lůně svatém,
Plane čarodějná růže,
Ta, jež děvě dopomůže.
Pro bůh, stezky jsou neznámé.
Cesta kluzká tam se láme;
Noha těžká, propadá se -
A zas z ledu vymáhá se.

4.
Náhle trhne se od skály
teplým slunkem sníh roztálý - -
strašnou prohlubní se valí
ve hrob němý, v němé skály.
Hoch se chytil za křovinu,
V strachu hledí v prohlubinu. -
Hrůza! - nazpět víc nemůže -
Ale před ním v ohni - růže! -
„Oj, ty osudnice žasná,
Jak jsi svůdná, jak jsi krásná;
Má jsi, má, ty spáso bolů,
S tebou musím, musím dolu!"
S chatrčí, z níž dým se vinul,
S tou se loučil, nežli zhynul,
Zlíbal růži a pak skočil. -
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _
A lid žehnaje se
K děvinu spěl lůži,
Klada jí na spánky
Skrvavenou růži. -
A děva ze spánku se probudila,
Jak slunko jarní zdráva poskočila -
Uvítat chtěla jarní údolíčko -
A ještě někoho. - Bídné srdíčko!
Pro tebe není slunko, - jaro svěží. -
Tvé potěšení v němém hrobě leží.

n: Almanach Máj, 1858 (jar), s. 1-4. Autor uvedený pod pseudonymom M. Brodský.



 


Copyright © 2020 Tatry v literatúre. Všetky práva vyhradené.
Joomla! je bezplatný softvér uvoľnený pod licenciou GNU/GPL.