Tatry v literatúre

Digitálna knižnica

  • Zväčšiť veľkosť písma
  • Predvolená veľkosť písma
  • Zmenšiť veľkosť písma

ČAPEK, KAREL (1890-1938)

Tlačiť
Obsah článku
ČAPEK, KAREL (1890-1938)
Z tatranskej korešpondencie
Tatry v tomto roku (publicistika)
Ešte Tatry
Jednou nohou v Tatrách
Formy
Celý článok
V roku 1919 vyšiel v Národných listoch článok už známeho českého spisovateľa, publicistu a dramaturga Vinohradského divadla Karla Čapka (1890-1938) pod názvom Slovenské lázně, v ktorom autor hodnotil úroveň kúpeľnej starostlivosti v jednotlivých tatranských osadách v nových poprevratových pomeroch. Je to zatiaľ jediný náznak, na základe ktorého môžeme predpokladať jeho návštevu Vysokých Tatier už v tomto roku. Oveľa podrobnejšie je zdokumentovaný jeho pobyt v Tatranskej Lomnici o tri roky neskôr vďaka listom, ktoré písal Olge Scheinpflugovej (1902-1968), mladej herečke pražského Švandovho divadla a svojej budúcej manželke. Roku 1922 je vzťah k Olge relatívne ustálený, majú práve svoje dobré, ústretové obdobie, preto keď K. Čapek na odporúčanie dr. Syllabu cestuje do Tatranskej Lomnice, zamestnáva jeho myseľ iba Olga, ktorá v tom čase trávi dovolenku u príbuzných v rakúskom Korutánsku. Do Tatier si Čapek prichádza oddýchnuť, teší sa zo samoty a slobody, má so sebou nedokončenú divadelnú hru Věc Makropulos, chystá sa pracovať: „Jenom věc Makropulos beru tak trochu vážně, patrně proto, že je divoká a posupná, jako bych ji z kořání a kosodřevin vytesal." Olginu spoločnosť však postráda. Pozorne zachytáva vnemy z nového prostredia a žiada sa mu vyrozprávať ich niekomu. Píše jej veľmi často, takže ľahko si môžeme zrekonštruovať tri týždne jeho tatranského pobytu od 20.6. do 13.7.1922. Ubytovaný je v Grandhoteli Praha v Tatranskej Lomnici, podniká túry do okolia, navštívi aj rázovitý Ždiar na druhej strane Vysokých Tatier. V Tatrách sa opäť ukáže až 16.9.1926. Je to krátky niekoľkodňový pobyt v Tatranskej Lomnici. Zaujímavý je rok 1927, pretože iba vtedy trávia obaja - Karel a Olga - svoj krátky tatranský pobyt spolu. O rok sú znovu obaja v Tatrách. Olga v júni 1928 so sestrou Boženou v Tatranských Matliaroch, on v auguste (nevieme odkedy a ako dlho, ale 25.8. je ešte na Štrbskom Plese). V nasledujúcom roku 21. augusta 1929 oznamuje Olge z Rumanovej svoj odchod do Tatier. Podnikne okrem iného túru na Popradské Pleso a 2. septembra odchádza do Topoľčianok za prezidentom Masarykom. Je pravdepodobné, že aj roku 1930 navštívil Karel Čapek - už poslednýkrát - Vysoké Tatry. Naznačuje to list Olge z Ružomberka 28.8.1930, v ktorom sa zmieňuje o plánovanej ceste na Štrbské Pleso. Mali sa tam stretnúť. Okrem korešpondencie zachytil Čapek svoje tatranské zážitky a dojmy v črtách, fejtónoch a stĺpikoch písaných pre Lidové noviny.

1. Z tatranskej korešpondencie

Olge Scheinpflugovej

[Tatranská Lomnica 20. června 1922]

Milá zlatá holčičko,

je úterý po poledni, tedy doba, kdy ještě hačáš ve vlaku a koukáš, jak podle oken utíkají nové krajiny, - není-li Ti ovšem ukrutně špatně a následkem toho svrchovaně lhostejno, co běhá podle oken. Ale doufám, že hned jak přijedeš a vyspíš se, napíšeš mi, jak vypadá Tvá nová rezidence. Na těch několika obrázkách, co Ti posílám, vidíš rezidenci mou. Ten velký čapatý barák na kopci, to je hotel Praha v Lomnici, kde bydlím. Šipka ukazuje mé okno. Z okna je ohromná vyhlídka k Spišské Sobotě, Popradu a Nízkým Tatrám, a krom toho je vidět Slavkovský štít, dosud pod sněhem. Vypadá takto:


Je to neobyčejně krásné; a kousek napravo je potom Lomnický štít, na který Ti posílám dva jiné obrázky. Je to nejvyšší československá hora, a také se podle toho chová: vznešeně, nepřístupně, a málo kdy smekne svou čepičku z mraků. Můj pokoj je tuze pěkný, vůbec je to tady luxusní a přenáramně drahé; v celém tom ohromném hotelu je všeho všudy asi deset hostů; představ si, jaký vznešený klid. Myslím, že se mi tu bude dobře pracovat. Dnes ráno jsem si přečetl Věc Makropulos  a - div divoucí - líbilo se mi to; ale dosud jsem k péru nesáhl. Teď odpoledne půjdu trochu rekognoskovat okolí. Ale už mne tu, prosím, čekala dvojí korespondence: korektura čtvrtého vydání RUR a dopis ředitele Kronaua, abych co nejdříve napsal libreto k tomu historickému filmu o Libuši. Půjde-li to takhle dál, budu mít i tady příliš práce, hrom do toho! pak říkáš, že si to dělám sám, ale jak vidíš, práce běží za mnou, i když před ní uteču až na hory.- Bože, já se těším, až přijde od Tebe psaní s důkladným popisem všeho, co je kolem Tebe! Jen si, holčičko, hleď svého zdraví, jakož i já činím. Popiš mně pořádně místo, okolí, svůj denní pořádek, svou cestu, no, zkrátka všecko; ani nevíš, jak Tě odtud provázím. I já Ti vyobrazím svůj denní život, až budu vědět, jaký je; zatím jsem se jen vyspal po ošklivé nepohodlné cestě a udělal pozorování, že tady asi neztloustnu. Hle, předsevzetí! umínil jsem si přes prázdniny ztloustnout, ale teď se mi zdá, že zdejší penze záleží spíše v dokonalém servírování a nějakých dvanácti vidličkách a nožích, které dostanu k obědu, ale do kterých toho mnoho nenaberu. Safra, u Krakonoše, to byly jiné porce, nehledíc k řadě jiných okolností - ps! A vedle toho mne bolí zub. Myslím, že se mi udělal v dásni píštěl.

Odpusť, kočičko, že mé psaní není ještě tak poetické, jak by mělo být vzhledem k místu (a drahotě), ale zatím jsem nic pořádného ani neviděl, ani necítil, což se, doufám, příště už poddá. Pa pa, a nesmírně se těším na psaní. Čáča.


Olge Scheinpflugovej

[Tatranská Lomnica po 20. červnu 1922]

Milá Olgo!

Chtěl jsem Ti psát už řadu dní; ale bylo něco mezi námi, přes co jsem nemohl přejít - a nemohu přejít doposud. Je to Tvůj dopis z Prahy. Milé děvče, jsou věci, které se nemají psát člověku, jenž je sám od rána do noci, sám se sebou, sám se svými myšlenkami, a nemá nic, čím by se rozptýlil nebo přehlušil. Takový člověk se prokouše ošklivě a hořce na dno všeho, co se mu poví [...] Oh, nikdy, nikdy jsi nevěděla, jak jsem zranitelný.-  A nyní, nechme této smutné kapitoly. Čekám každého dne, že mi něco napíšeš o Svém životě, o Svých radostech, máš-li jaké. Co se mne týče, nemohu Ti mnoho říci, co by Tě zajímalo. Ano, věnuji se vždy ráno své Veliké Práci, kterou ironizuješ, - táhnu se skloněnou hlavou svou brázdu, nestaraje se, je-li k něčemu nebo ne. Odpoledne - někdy dělám menší procházku s pí Calmou Veselou, která sem také přijela psát (verše). Vše ostatní - větší procházky a tury, bezcílné bloumání nebo odpočinky, je samota. Víc než samota: opuštěnost. Vidím a potkávám krásy nevyslovitelné; myslím si přečasto, kdyby tohle viděla Olga, ale vím při tom: tyhle cesty, tyhle lesy není nic pro její ubohé, nešikovné, podvrkavé nožičky; neušla by pět minut, a musela by kulhat domů. Celé Krkonoše, to je letenská procházka proti těmhle cestám, které jsou zpola močál, zpola bystřina nebo rokle a ostatek nahá skála. Je to divočina; ale jsou tu místa a okamžiky přesličné; je divné, že veliká krása má vždycky něco smutného. Člověk cítí, že si ji nemůže přisvojit, že je před ní - jen cizincem. - A tak jsem v této velké samotě udělal objev, že jsem vlastně velmi smutný člověk. Všechna má horečná práce, můj aktivismus, má životní podnikavost je jen způsob, jak se přehlušit a rozptýlit a rozmělnit. Oh, já bych dovedl nepracovat a „vnitřně žít"; ale pak by všechno mé cítění bylo taková teskná a hrozná žaloba, že bych byl druhý Job. Je ve mně nahromaděno nesmírné moře hořkosti; mohu se rozptýlit, ale nemohu se překonat; svou hořkost nikdy nevyprázdním, mohu jen na ni nemyslet.

Můj běžný život, který mne v Praze tak pohlcuje, je mi už strašlivě dalek. Kdyby shořelo divadlo, kdyby se propadla Praha, kdyby všecko zmizelo, v čem jsem se tolik vyčerpával, snad bych na to ani nemyslil. Ani se mi nezdá, že se kdy zase vrátím; snad bych dovedl odjet na léta nebo začít jinde docela jiný život; konec konců vše, co člověk žije a dělá, je jedno.Teď právě štíty hor se zatahují v oblacích, a dole celá Spišská rovina je nadechnuta v tak jemných barvách, že by se člověk chtěl rozplynout. Kdyby tak zemřít znamenalo rozplynout se, prostě se vypařit! To bych dopsal tohle psaní a adresu a šel na balkón a na věky se vypařil. Ani bych nelitoval, že má Veliká Práce není u konce. Nu, pro dnešek sbohem. Přál bych nám, abychom byli lepší. Karel


Olge Scheinpflugovej

[Tatranská Lomnica 26. června 1922]

Milá Olgo!

Píšu tohle psaní nazdař bůh, nevím, dojde-li Ti do rukou; totiž tady čtu noviny tak výjimečně, že opravdu ani nevím, je-li tam u vás v Rakousku už skončena železniční a poštovní stávka. Trvá-li, tak jistě jen kratičko, a pak snad i tohle psaní pojede všelijakými průsmyky

a tunely, až se snese jako velký oškubaný motýl tam někde

u Karavanek, kde je tak krásně jako na onom světě.

Měl jsem velikou radost z posledního psaní, že se Ti tam tak líbí a že jednou zas vidíš trochu přívětivější líčko světa. Říkal jsem předem, tam že je krásně a že život na zámku má své půvaby; vždyť má svou stoletou tradici pohodlí a příjemnosti, a tomu se nejdemokratičtější našinec chtěj nechtěj neubrání. Jen ozdravět, ozdravět a nadýchat se dobré a silné mysli!

Co mne se týče, každý by snad nazval můj život fádním. Píšu, píšu celé ráno, a za pár dní budu hotov a začnu jen pilovat a vylepšovat slova a věty. Odpoledne chodívám na procházku s paní Calmou Veselou, což je milá a vzdělaná paní a hlavně velmi klidná, přímo uklidňující. Nebo ještě raději chodím na houby. Tak na příklad včera jsem našel hřib, ale to byl velehřib, největší a nejkrásnější hřib mého života a jeden z nejslavnějších úspěchů a zázraků, co mne jich dosud potkalo. Vážil dobré kilo, nohu měl jako fortepiáno, zdravý, tuhý a nadmíru důstojný. Strašně mne bolela ruka, než jsem jej donesl domů. Všichni se za mnou točili a nahlas vykřikovali, - povídám, byl to slavný úspěch; premiéra je nic proti tomu.

To se ví, staré obrazy a vznešené nábytky tu nejsou, ale také sršňové a orchideje ne, za to náramný vítr, který bučí jako vůl a řve a hýká, docela pozoruhodná vichřice; přes to, až dopíšu, narazím si čepici a půjdu na houby, neboť ráno jsem napsal tuze velký kus a musím se z toho povyrazit. Co dělají pohádky? Jestli pak je napíšeš?

Můj bože, jak mně je všecko daleko, divadlo, Praha, lidé! Onehdy

v noci se mi zdálo, že jsem dal demisi jako dramaturg; a když jsem se ráno probudil, ani jsem se tomu nedivil. V neděli asi vezmu kočár

a objedu Tatry na druhou stranu do Žďáru, tam co Poláci svého času vraždili české úředníky; ale už to nedělají. Tyto mé prázdniny jsou zpola vyhnanství, ale i to má svůj půvab; já dovedu přijít na chuť i melancholickým věcem, pokud jsou silné a jaksi přísné. Zvážněl jsem pozoruhodně, očistil jsem se, vypudil jsem mnohé špatné a chabé věci ze sebe; což je nesporný užitek. Den běží za dnem a nepřináší nic nového. I tady má můj život něco železného, totiž koleje. Dokonce i jízdní řád.

Nu, bůh s Tebou, děvčátko; prosím Tě, hleď hodně užívat, ať mně

v příštím psaní, až půjdou zas vlaky, napovídáš pěkné věci, které jsou kolem Tebe. Také já doufám uvidět mnoho krásného co na mne čeká za těmi všelijakými nasupenými hřebeny. Pěkné, pěkné dny!

S pozdravem nejsrdečnějším Čáča


Věre Hrůzovej

[26.6.1922]

Milá Věro,

už se dlouho chystám odpovědět na Váš dopis a nosím jej s sebou (na srdci) už tak často a na takové cesty, že jsem jej - odpusťte - už dokonale propotil. Po jedné stránce se mne ten Váš dopis bolestně dotkl: jak mne neznáte! Jak špatně chápete mé nejhlubší city! Copak si myslíte, že já vůbec kdy piju limonádu? Fuj! Především ani po víně nekřičím; jed, který potřebuji, neopíjí, ani nerozjařuje, nýbrž dráždí. Já, prosím, chci požitky, které svědí, exaltují, vzrušují; které se pijí z mlsnosti a ne z žízně; které vzněcují ducha a dávají mu lehkost až hříšnou; které se jmenují káva, čaj, láska a podobně. To je otázka nervů a ne břicha, nebo hrdla. Proboha, nikdy přede mnou nevyslovte slovo „limonáda".

A proto se mi také nezdá od Vás hezké, že by ste někoho - ať je to kdokoliv - chtěla ulíbat k smrti. Co by ste pak dělala s jeho studenou mrtvolou? Když už líbat, tož tak, jako když kočka sežere lidem biftek. Neboť především 1. je to hřích, což má v sobě neobyčejné ukojení; 2. je to nelegitimní a nezávazné; 3. kočka sežravší biftek má pak nejhlubší soustředění ve svých vlastních kočičích myšlenkách. Kočka nemyslí na biftek, ale sežere jej. Podobně nemá se myslet na líbání. Má se sežrat líbání, aby pak naše mysl byla bezuzdně volná pro své myšlenky.

Věro, jediná věc na světě má cenu: volnost. A kdyby se láska a volnost vylučovaly, volím volnost. Jakož i Vám, která - snad z nedostatku lehkomyslnějších zábav - máte chuť milovat, pravím s evangelickou důtklivosti: lepší černá křídla, než růžová pouta. Víte, „vážná" láska je ta, která váže; láska musí být nevážná, nesmírně nevážná. A já myslím, že musí být duševní směr, ve kterém velkodušnost splývá s velkou nevážností. Aha, panečku, proto jsem v náramných horách, abych uvažoval o volnosti. Jak se zdá, bídnice, Vám ani nenapadá, že by ste mohla také hledat volnost na Tatrách. Víte, mám tady Vás, aby má volnost se nepotloukala jen v oblacích. Považte, chodím tu s jednou spisovatelkou (totiž jen tehdy, když nejsem sám); je to strašně anständig, většinou koukám po houbách, ale takhle občas, řekněme dokonce velmi často, mám divokou chuť - na Vás. Snad tím nejste překvapena.

Nemáte náhodou krční katar? Tady je totiž ohromně zdravé klima na krční katar, a každý moudrý lékař který by slyšel Váš sladký chrapot, by Vám ihned poradil tento zázračný vzduch - zázračný vzduch volnosti, Věro, volnosti. - Ostatně dělám sám poněkud chrta, abyste věděla.

Nemáte suchotiny? Bohužel, asi ne; tady je totiž výborné klima pro suchotiny. Ale to by bylo pěkné, abyste neměla nějakou vysokohorskou chorobu! Mimoto poněkud píšu. To víte, zvyk. Tak na shledanou, sladký jede, hříšný bifteku kočičí, maso krvavé a skryté. Váš Čapek


Olge Scheinpflugovej

[Tatranská Lomnica 1. července 1922]

Milá Olo,

to je hrůza, jak dlouho jde psaní z těch Korutan. Dnes, 1. července

v poledne, jsem dostal naráz dva Tvé dopisy, z 23. a 24. června; patrně se zdržely tou dopravní stávkou, která už je, jak jsem zjistil v novinách, pár dní skončena. Tohle je čtvrté psaní, které odtud posílám, a přece píšu adresu tak pořádně, že by to muselo i do Ameriky dojít; copak nic ještě nedošlo? První psaní jsem napsal hned po příjezdu, v úterý ráno, 21.

 

Dnes jsem se přestěhoval, ale jen do jiného pokoje; totiž v bývalém pokoji jsem dostal sousedství trochu hlasité, před kterým jsem nyní pláchl přes chodbu. Mám vyhlídku rovnou na Lomnický štít, správněji řečeno na místo, kde jindy bývá Lomnický štít; dnes tam jsou jenom mraky, mlha a déšť.

Slečna Makropulos děkuje za pozdrav; daří se jí celkem dobře, totiž dodělává už; ještě několik půldnů, a spadne před ní opona. Právě v těchto dnech píši ty parádní čapkovské scény, ty velké hovory o životě a smrti; jsem při tom opravu dojat. Děkuju za optání, jinak jsem zdráv; soudě podle řemenu jsem nevím na které horské cestě ztratil břich, ale za to mi zbanatěla lýtka; patrně tím otřásáním sklouzla ta tloušťka kalhotami trochu doleji. Ale abych nehřešil samou zdravotou, zjistil jsem, že mám napřed nalevo nahoře v zubech píštěl, věc nemilou a nehezkou, která mne nutí celý den se zaměstnávat jodovou tinkturou a kysličníkem vodičitým. Jak se zdá, přijede sem příští týden Jarmila; jsem tomu rád, protože s paní Calmou Veselou, to nejsou žádné tury; za tři čtvrtě hodiny toho má dost. A já chci udělat tury na Zelené pleso, Skalnaté pleso, Tokáreň (na protěž) a jiné. Jo, paní Calma Veselá je dáma ca 40, výborná zpěvačka a tuze ušlechtilá duše; na mne, sprostou a huncůtskou duši, až tuze ušlechtilá. Píše tady cyklus básní o Ideálním Milenci, jehož Ideálnost je v podstatě v tom, že chápe Duši Ženy. Velmi zvláštní zaměstnání, míním. Teď půjdu na špacír do oblak, vážně; přišla tak dolů, že zdvořilost žádá jim oplatit návštěvu. Včera večer jsem u samého hotelu zaplašil malého divokého kanečka. Takhle přírody je tu habaděj, třeba ne tolik jako tam dole v Korutanech. Musí to být ráj tam u vás. Ale tady je taky pěkně, je to tu ponuré a hrozně vážné; nějak tu duševně svalnatím. Tak vida, mně taky je divadlo tady dokonale egal; ani se mně do něho nechce zpátky.

Jen Věc Makropulos beru tak trochu vážně, patrně proto, že je divoká a posupná, jako bych ji z kořání a kosodřevin řezal. Pa, jdu do oblak; bohužel tam nemohu zůstat,- bylo by to sensační nanebevzetí! A těším se na milé psaní, plné podrobností, vůně a podivu. Je to pro mne jako kytička, pro mne, který chodím kolem tolika květinek a neutrhnu žádnou, abych si jí vyzdobil svou poustevnu. Pa, Kristinko, a měj se překrásně.        K.Č.


Olge Scheinpflugovej

[Tatranská Lomnica, 3. července 1922]

Milá Olo,

tentokrát jen krátké psaní, mám před sebou cestu ven.

Sděluje se nám s dobře informované strany, že Věc Makropulos je (právě před půl hodinou) dopsána. Uf! Ted začne pilování a jiná otrava, - rád bych to trochu seškrtal, ale nevím kde.

Tohle je páté psaní, píšu je 3. července, tak že pořád je mezi Lomnicí a Pakeinem šňůra, na které putují aspoň tři dopisy za sebou a křižují se se třemi dopisy z Pakeinu. Děkuju, dostal jsem všechna Tvá psaní, třeba adresovaná na jiný hotel. Právě jsem dostal Tvůj dopis z 25. m. m., tak že pošta odtamtad až pocamcad trvá celých 8 dní. Ergo týden před koncem prázdnin si musíme přestat psát. Gratuluju ohromně k slíbenému dědictví; ale jelikož tato věc nehoří, gratuluju bezprostředně k nově získané bojovnosti vůči sršňům. Stříhat sršně v půli těla, to je neocenitelná akvisice pro život. A co se týče poškrábaných nožiček, už staří Římané pravili, že se člověk po komárovi nemá drbat, nýbrž že si má koupit v apatyce takovou jakousi mastičku a namazat se (totiž mastičkou a ne nějakým moštem nebo vínem, víme?).

Psal mi dnes Kvapil dlouhé psaní. Tak pí Benoniová asi zůstane, [...] je angažována nově pí Bečvářová z Plzně na obor komické staré (já ji neznám), s Berseněvem je věc napolo hotova, - to by byl milovník, co? Snad se na něho pamatuješ, jak hrál s Moskevskými. Dále přišly už návrhy na úpravu sálu v Lucerně, tak že je naděje, že od 1. října budeme mít druhou scénu. Dále Sedláčková by chtěla hrát u nás... A nic už; vždyť nás divadlo vůbec nezajímá; viď?

Bodejť, psal jsem v prvním dopise, že se nenajím; mýlil jsem se, lhal jsem, křivdil jsem, - jsem najeden jako tchoř a dostal bych tuze ošklivou tailli, kdybych neběhal po horách. Je tu krásně, hlavně ode dneška ráno, kdy přestalo pršet; našel jsem řadu pře-přepěkných hřibů. Zdraví dobré, hnědnu, mírně se nudím a nemám si celkem nač stěžovat. Leda na to, že jsem tu ještě nepotkal medvěda, ač prý se tady někde v okolí potlouká pěkný osmiletý exemplář. Ani jelena ani kamzíka jsem neviděl, jen 1 ochočenou srnku a 1 kunu, oba velmi neškodné tvory.

Tak pa, přeju ti ohromně krásné dny a ty nejpoutavější zkušenosti.    Tvůj Čáča


OlgeScheinpflugovej

[Tatranská Lomnica, asi 5. července 1922]

Milé děvčátko,

tohle je poslední psaní, ani nevím, dojde-li ještě včas - snad už budeš za horami a doly, než se svým slimáčím tempem dostane do těch Korutan. Co se mne týče, za týden a den jedu do Prahy. Ted už pár dní jsem nedostal žádnou poštu, poslední psaní mělo ty rozškrábané nožičky, tak že ani nevím, jestli se už vyhojily.

Koukejme, teď právě mi donesl podomek psaní, které zní: „Herr Doktor! Es ist wohl nich comme il faut, dass ich an Sie unbekannt schreibe, aber ich habe von der Berümtheit Ihrer Werke vieles gehört und möchte gerne mit Ihnen bekannt werden. Falls auch Sie meine Bekanntschaft wünschen..." [= Pán doktor, zrejme to nie je comme il faut, že Vám píše neznáma, ale veľa som počula o sláve Vašich diel a rada by som sa s Vami zoznámila, ak si aj Vy želáte zoznámenie so mnou... prekl.  PK] a tak dále. Pisatelka je Židovka, rozvedená paní s velmi tlustými nohami. Z toho je názorně vidět, jaká nebezpečí číhají na nevinné mladé muže. Ubohá paní bude mít ještě dnes velký vztek.

Od té doby, co jsem hotov se svou Elinou Makropulos, napsal jsem nějaké menší články a našel vícero pěkných hříbků; mimo to tlačí mne v hlavě Krakatit, víš, ten román o těch třaskavinách; až se vrátím do Prahy, sednu si ve volných chvílích k němu, neboť teď už mi pokoj nedá. Rostou tu také divoké lilie.

Včera jsem udělal pěkný polodenní výlet do Studené doliny, zítra asi podniknu celodenní výpravu k Zelenému plesu. Teď je tu jasno, fouká vznešený horský vítr; po obědě jdu na houby. Už se tu cítím, jako bych seděl jen na půl židli; a když jdu k obědu nebo k večeři, vždycky hodím okem po jízdním řádu. Odjezdová nálada. A to je všecko. Já myslím, že to psaní už opravdu přijde pozdě. Nevím, modlíš-li se; ale ráno a večer řekni pokaždé třikrát: „Hilar je taškář." Já to říkám také, jenže častěji.

Tak zatím pa, a moc se těším na shledanou.      Čáča.


Věre Hrůzovej

[14.7.1922]

Pozdrav z menší - větší procházky po horách, na kterých se nehřeší.

U toho Zeleného plesa (věřte!) jsem taky byl, což potvrdí podepsaný právní přítel. - Vracím se pozítří do Prahy.                    Váš K. Čapek

Potvrzuji, že svrchu podepsaný, mně osobně známy dr. Karel Čapek zde skutečně byl a ctnostně se choval.                   Dr. Jan Löwenbach

Olge Scheinpflugovej

Pátek ráno. [Tatranská Lomnica 17. září 1926]

Šťastně dojel, a hned ráno se udělal krásný čas; kéž by vydržel! Mám pěkný pokoj, je tu už pramálo lidí, tedy vše v pořádku.

Srdečně K Č


Tomášovi Garriguovi Masarykovi

[Tatranská Lomnice, 17. září 26]

Pane prezidente,

jak jsem již oznámil, odejel jsem z Prahy a jsem nýni tady na Tatrách, daleko od novin, lidí a jejích řečí; nicméně co jsem tak cestou slyšel, není zrovna hezké - lidská hloupost je bez mezí; bohužel i na Moravě se už ujímají pražské manýry. Jinak nevím nic nového; píši-li Vám, je to proto, že dnes celý večer na Vás myslím, jakou asi máte radost z úspěchu pana dr. Beneše, a rád bych Vám aspoň blahopřál, jako by to byl Váš vlastní úspěch. Dalo by se z toho mnoho dobrého vytěžit. Mám tak ledacos na srdci, ale o tom až později. Upozorňuji na stanovisko "katolických intelektuálů", citované v dnešním Národním osvobození; nevím, zda už u Vás byli; myslil jsem na tu návštěvu, když jsem psal své odpovědi Durychovi. Pan ředitel Preiss dosud nebyl v Praze; to je skoro neštěstí, že si tak dává načas, - těm mladým a slušným lidem v Národní demokracii se jaksi nedostává kuráže. Ale to už jsou věci, o kterých bych s Vámi raději hovořil, až to dovolí Váš čas; rád bych v tom směru něco dělal.

Pane prezidente, smím se ptát, jsou-li už hrozny v Topolčiankách zralé? Něco jste mi o nich říkal, když jsem měl naposledy tu radost vidět Vás. Přejí Vám, pane prezidente, mnoho zdraví a sladký klid v tomto krásném podzimku.

Váš v nejúpřimnější úctě oddaný Karel Čapek

t.č. Tatranská Lomnice, hotel Lomnica


Olge Scheinpflugovej

[Tatranská Lomnica září 1926]

Pozdrav s míst, na která ovšem nelezu. Velmi krásné počasí; hodně chodím, což jsem bezmála už pozapomněl. Za pár dní asi pojedu dál.             Srdečně K Č


Olge Scheinpflugovej

[Tatranská Lomnice /před 20. zářím 1926]

Drahá Olino, píšu jen krátké psaníčko, abys věděla, že jsem zdráv a nic mi neschází; totiž dnes mi náhodou schází pár hodin spaní, jelikož tuto noc jsem moc a dlouho pil s nějakými slovenskými politiky a novináři, až se pak se mnou houpala postel jako loď; jo, pro politiku se člověk musí někdy obětovat. Zítra nebo pozítří jedu do Topolčianek; starý pán mne tam velmi srdečně pozval, abych si tam prý pobyl, jak dlouho budu chtít. Teď jsem se tu seznámil s víc lidima, než mně je milo; před tím jsem byl zase ukrutně sám. Hlavně běhám a běhám, trochu jsem si rozhýbal necvičné nohy a rozdýchal si plíce, - však to jsem potřeboval. Krom lístků, které jsem Ti poslal, jsem nevzal pero ani do ruky. Jsem vždycky, když se vracím domů, tak příjemně unaven, položím nohy na židli a dřímám, - dávám si naprostý odpočinek od myšlení i od práce, což mi, doufám, schvaluješ. A Ty se měj hezky, jsi-li už v Praze, ušetři si ten krček, dej pozor a nepřepni si hlas, pokud se Ti neustálí; to víš, mám starost, a mockrát jsem vzpomněl, jsi-li už v Praze a jak jsi snesla cestu. No ale jsi už chvílemi rozumná holčička a snad si dáš na sebe pozor i bez mého napomínání. Už se začínám těšit

na návrat, a žádám důtklivě, abych Tě našel zdravou a šťastnou.

Br, došel mi inkoust v plnicím péře, a tužkou já nerad píšu; i nezbývá mi než Ti políbit tlapky a přát Ti dobrou noc.    Upřímně zdraví  K Č


Olge Scheinpflugovej

Pondělí, 20. [září 1926]

Pozdrav z pěkného výletu, - ale chladno je tu dost. Už se pomalu těším domů. Příroda je tuze pěkná, ale doma je člověk taky rád. Jsem velmi zdráv a krom trochy dlouhé chvíle i spokojen.          S pozdravem K Č


Tomášovi Garriguovi Masarykovi

[Tatranská Lomnice, 22.IX.26 ]

Pane prezidente, děkují za Vaše tak vlídné pozvání. Vy víte, že přijedu rád, a těším se na to tentokrát skoro netrpělivě. Poznávám tu právě dr. Milana Hodžu, dr. Hallu a jiné Slováky, kteří tu za Hodžou jsou. Pán Hodža mi také ledacos vypravoval  o panu Švehlovi; tím raději bych si ho (jak se v Praze říká) očíhl, i kdyby se mnou ani nechtěl mluvit. Na dr. Hodžovi mně ledacos interesuje; to není slabý člověk. Pane prezidente, protože tady na Tatrách může každou chvíli spadnout špatný čas a zima, jako tu byla včera, bojím se, že jednoho dne uteku. Dovolte mi, abych se v tom pádě uchýlil hned k Vám; myslím, že tu budu moci zůstat nejdéle do soboty, ale snad už v pátek uteku před chladnem, které mi zalézá do kostí, a před dlouhými večery, ve kterých jsem přece jen příliš sám. Prosím Vás, abyste se na mně nehněval, ohlásím-li se snad telegraficky dříve, než dostanu Vaše svolení, abych přijel.

V nejupřímnější úctě Vám oddaný Karel Čapek


Olge Scheinpflugovej

Kotlina  8.VIII.[1927]

Dorazil jsem dnes do Tatranské Kotliny. Sem raději nejezdit, protože je těžko sehnat pokoj. Za pár dní pojedu do Štrby, spíš dřív než později. Jsem velmi ospalý, protože jsem jel celou noc; jinak zdráv a tuze se těším na shledání.       Srdečně K Č

Adresa, je-li třeba: Tatr. Kotlina, post. rest.


Olge Scheinpflugovej

[Štrbské Pleso, srpen 1928]

D. O., ve vší rychlosti zprávu dávám, že se při dobrém zdraví vynatrefuji, dobře se mám a hlavně od rána do večera chodím, ne sice na nějaké tury, ale za to tím pilněji, což mi dělá tuze dobře; jím jako vlk, spím 10 hodin denně jako Šípková Růženka, zbavil jsem se toho úporného bolení hlavy a teď se zbavuju i kašle. Je tu strašně plno, ale já se tomu více méně vyhnu a courám většinou se samotným Štáflem co ten kamzík; bylo by hezké, kdybys tu byla, ale všechno holt člověk nemůže mít. K Božence jsem ještě nemohl jet, ono to zabere celý den, protože je všivé spojení. Trochu občas zaprší, ale jen tak letmo; je tu svěže, až skoro chladno, - po tom žhoucím létě je to pro mne přímo lázeň. Jinak ovšem nevezmu pero do ruky, ani mě nenapadne! Vzpomínám moc na Tebe, děvko drahá, a hlavně odpočívám všemi póry; nechodím-li, tedy buď jím nebo spím. Teď zrovna jdu zase k večeři a těším se na to jídlo jako pes. No, a to je všechno. Dej mi sem (hotel Hviezdoslav) zprávu o sobě; to víš, na Tebe myslím vždycky a pořád tím starostlivým kusem duše; tedy: jsi-li zdravá, co děláš a co Tě trápí, - ono Tě jistě něco trápí, ale vykašli se na to. Tak pusu na všechny prsty a na zápěstí a na dlaň taky.      K.


Olge Scheinpflugovej

Štrbské Pleso [srpen 1928]

Drahá Olino, pořád čekám, že mi napíšeš, co je nového. U Mišky jsem se měl ovšem dobře, až na to, že Alička si umínila roztrhat Justitze nebo mne; následkem toho jsme si netroufli ani na chodbu, dokud ji Miško neměl na řemeně. Od předevčírka jsem tady na Štrbském Plese, v hotelu Hviezdoslav a především bych rád věděl, jestli sem nepřijedeš. Je tu teď krásně, a už tu není tolik lidí. Brousím po celé dny hlavně se Štáflem. Kdybys přijela, užila bys toho pěkně. Budu tady do příští neděle. Ale nepřijedeš-li, tak mi aspoň pořádně (a brzo) napiš, co děláš, co je s divadlem, s kusem atd., atd. Teď už přece je v Praze doba, kdy se něco děje. Tak se zatím měj krásně v Praze i v Radošovicích a potěš mne brzo milým psaním.

Srdečně líbá   K Č


Olge Scheinpflugovej

V pondělí [20. srpen 1928]

D. O., mám trochu starost, protože dosud jsem od Tebe nedostal žádnou zprávičku, jak se Ti vede a jsi-li zdráva. Zítra (nebude-li pršet) se stavím u Boženky; jedu totiž s Malypetrovými autem do Javoriny, takže pojedu přes Matliary. O sobě mohu dát jen ty nejlepší zprávy - vede se mi dobře, prospívá mi to, vypadám (dle mínění jiných) znamenitě, jím jako tygr, vážím 65 kg, spím 10 hodin denně, courám taky skoro 10 hodin denně, ale dělal jsem jen jednu větší turu, výstup na Patrii; pak mě tři dny bolely nohy. Asi za týden už jedu odtud do Topolčianek. A to Ti nemusím dvakrát říkat, že tady tuplem na Tebe vzpomínám, protože jsem tu byl pár dní s Tebou; i jiní na Tebe vzpomínají, dnes jsem si popovídal s lidmi o Tvém hraní. V tomto trochu animálním běhu dní nemám ovšem žádných novinek pro Tebe, - na mou duši, jsem živ jako kráva a dokonce se až doposud nenudím. Toto tedy ani nepovažuj za psaníčko, nýbrž jenom za takovou vzpomínku místo hloupé pohlednice. A dej mi aspoň vědět, jsi-li zdráva, abych se těch pár dní ještě mohl pást bez starostí. Pozdravuj Kikinku a ostatní.                   Líba nožky K.

Proboha, víš, že si ani nemohu vzpomenout na jméno Tvé ulice? Je to Blanická? Já vůl! Myslím, že zhloupnu.


Olge Scheinpflugovej

[Štrbské Pleso] 25.VIII. [19]28

D.O., děkuju za psaníčka. Prosím Tě, vysměj se za mne dr. Steinbachovi, že se považuje za Arthura. Vždyť víš, že jsem Ti o tom říkal předem, vypravoval jsem Ti tu látku dřív, než jsem ji napsal.; to bych přece nedělal, kdybych tím chtěl „něco" dávat najevo. Takový nesmysl! - Schwarczovi napiš, že to tak vyřídím, až budu v Topolčiankách, - ale starý pán se má teď v létě vyhnout politice, tak nevím, bude-li mít teď chuť. Pojedu tam pravděpodobně v sobotu (za 3 dny), tedy mi už sem nepiš, až se ohlásím z T. Tam budu mít hodně práce s „Hovory".

Včera jsem byl u Boženky; vypadá velmi dobře, nejen zesílila, ale má i pěknou barvu a jasné oči; člověk jí stěží pozná. Zrovna od ní odjížděla Bublina. Dr. Epstein je s Boženčiným stavem spokojen, na plících není nic, ale žlázy potřebují doléčení, prý tak 2-3 měsíce ještě. Božka se už chce vrátit, protože prý jí dochází dovolená a prý se stydí žádat o novou. Dal jsem slečně Bublině svou vizitku, aby šla na ředitele Preisse; a ty se obrať na toho Boženčina šéfa, aby jí ještě dovolenou prodloužili, ať se zeptají Epsteina, na jakou dobu. To víš, Boženka se o sebe postarat neumí. Dr. Epstein soudí (mezi čtyřma očima), že se Boženka docela uzdraví; tak je to dobré. Včera jsem byl autem v Javorině a v Dobšinských jeskyních. Moc hezké. S tím románem počkej, až se vrátím; zatím napiš Klímovi, že to ještě není hotovo. Ono by šlo ta erotická místa pro noviny trochu seškrtat a dát je plně až do knížky. Podle mého přesvědčení erotika do novin nepatří; ale takhle by to ještě šlo, aniž bys musela ztratit i jednu řádku, na které by Ti záleželo. Už musím běžet k večeři, je skoro půl deváté a rád bych, aby toto psaní šlo ranní zubačkou; tedy honem končím a líbám Ti ruce.                Tvůj K.


Olge Scheinpflugovej

1. září 1929

Olinko drahulinká, především vyřiď mé pozdravení Božence: ta chudák holka má tolik smůly, - teď by si opravdu měla vzít asi 3 neděle na zotavení a jet - snad k Miškovi, který by ji vykrmil. Bylo mně jí moc líto, chudery staré. - Dále s mi nenapsala, co vlastně děláš, jsi-li ještě v Radošovicích, máš-li už zkoušky, píšeš-li, vůbec nic, ani je-li už Boženka u Tebe, máš-li doma Kikinku, co dělá Bižu atd. Dále s mi neposlala oklepek své hry, abych se na ni mohl podívat. Zítra jedu do Topolčianek a budu čekat pořádné psaní, ve kterém na nich nezapomeneš, ano? - Já jsem se tu kromě chodění na houby věnoval skutkům milosrdenství: navštěvoval jsem nemocného Scota Viatora, byl jsem navštívit nemocného Hodžu, v posledních dnech jsem režíroval příjezd a vítání maršála Pétaina; zkrátka ani tady jsem si nedal pokoj se svou zatrápenou užitečností. Myslel jsem na Tvůj kus; dej tam do toho gramofonu jazz místo vojenských maršů; je to modernější a míň komické a má to ještě energičtější břink, a hlavně to bude líp přiléhat k tomu konci; tak nezapomeň.

Jak živ jsem nenašel tolik hříbků jako letos, a jakých chlapíků! Chodil jsem na ně denně, ale za to jsem neudělal ani jednu turu do hor, protože jsem měl puchýře a mimo to i tady byla dusná vedra, kdy se mi nechtělo do větší námahy.

Napiš mi, cos upravovala na svém kuse, zná-li jej už někdo a našla-lis nějakou slabinu; pošli mi kopii na stroji, snad i v Topolčiankách najdu půl hodinku k té troše pilování. Pozdravuj dra Steinbacha a ostatní, a měj se zatím hodně pěkně. Všechny zdraví a líbá ruce    K Č


1.Tatry v tomto roku

Spomínam si na jedného veľmi vlasteneckého poslanca, ktorý sa div nerozplakal, keď počul, že Stavovské divadlo má byť vrátené Nemcom. A keď som sa ho opýtal: „Prosím vás, boli ste aspoň raz v Stavovskom divadle?" pohotovo vyhlásil: „Nikdy v živote."

Niečo na tento spôsob sa deje s Tatrami. Podchvíľou niekto zdvihne ruku a zavolá: „Vydať Javorinu? Nikdy! Túto najkrajšiu časť Tatier? Turistickú a prírodnú perlu našej republiky? Hrom a peklo, nikdy!" - Nuž, práve pred oknami mi stojí Lomnický štít, dosiaľ poprášený snehom; tam za ním je Javorina, na dve hodiny kočiarom; a tu, od tohto okna sa pýtam „protestujúcej, rozhorčenej" verejnosti českej: „Prosím vás, boli ste niekedy v Javorine?" Prosím, neboli, pretože ste v Bansine a Crkevnici a čertvie kde všade; len nie tam, kde nám to berú a kde by sme mali ustavične zapúšťať korienky a nervy, aby sa to nemohlo len tak odtrhávať...

Naše publikum je... ja neviem; ale vydajte heslo, že toho roku v lete všetko a každý musí byť vo Chvaloch-Počerniciach a budú obsadené aj prasačie chlieviky vo Chvaloch-Počerniciach. Pred tromi či dvoma rokmi sa tak akosi rozšírilo heslo „každý na Slovensko!" Nahrnulo sa tam toľko hostí, že to už nebolo pekné; dochádzalo k trápnym scénam, ľudia prekážali ľuďom, ako to práve iba ľudia vedia, spalo sa vo vaniach, nadávalo sa uštvaným kelnerom, skrátka božie dopustenie. A dosť. Toho roku je tých tatranských štítov rovnako mnoho a sú rovnako nepredstaviteľne krásne ako prv; neboli roznesené na kopytách turistov; huby a divoké ľalie rastú ako blázni; všetko je tu zas také hojné, divoké a krásne ako inokedy, ale vy ste v Alpách alebo v Dubrovníku, alebo na Rujane, pretože... pretože to je toho roku móda! A pretože ste valutoví špekulanti. Myslíte si, že vás to v ožobračených zemiach vyjde bohvieako lacno. Nuž, ja neviem; oni si, ti nízkovalutoví ľudia na vás vymysleli všelijaké taxy, prirážky, dane a ja neviem čo a majú nakoniec pravdu. Dôsledkom toho je zatiaľ to, že naše kúpele, najmä slovenské, či je to už Lomnica Štrba, Ľubochňa, Teplice alebo iné, sú prázdne; hostia zo zemí s nízkou valutou tu nemôžu, pre Američanov je to predsa len od ruky, a vy, ostatní, vy domáci, ste kdekoľvek inde, len nie doma.

A predsa sú to  štátne kúpele, je to štátny majetok. Predstavte si, že by Lomnica alebo Štrbské Pleso ostali v maďarských rukách; ako by sa kričalo, že tieto perly republiky, tieto klenoty, drahokamy atď. sú cudzím majetkom! Ale že sa ten štátny majetok stoj čo stoj nemá znehodnotiť a nechať spustnúť a upadať, na to sa nemyslí. Sú to štátne kúpele; fatálny následok toho je, že sa nerobí reklama, že sa nepohne rukou, že sa to nechá milému Pánu Bohu a snáď ešte milému ministrovi financií, aby doplatil deficit. Pretože štátne kúpele určite musia mať deficit aspoň taký, ako štátne železnice. A zatiaľ nemecko-maďarské letoviská - Smokovec, Matliare, sú veľmi dobre obsadené.

O nejakých pár rokov začnú rásť na chodbách pohodlného hotela Praha hríbiky a ľalie; a odvážny turista, ak prenikne až do niekdajšej jedálne, nájde pod mladými smriečkami bielu kostru posledného vrchného, ešte s čiernou kravatou na krku. Azda ho zožral medveď, povie si; nuž, bola to guráž, usadiť sa v takýchto horách. - Alebo pražská vláda si povie: Načo pohodlný hotel v Tatrách pre hostí, ktorí sú v Crkevnici a Bansine? Urobíme z toho kasárne pre horské batérie, a basta. - A potom niekto v novinách zaplače, že býval kedysi u nás... európsky hotel, jeden z tých nemnohých európskych, a že ho už niet.

Uprostred všetkej tejto horskej krásy sa človek cíti trochu skľúčene: náš majetok - a nevieme si ho vážiť, nevieme ho udržiavať, ani si ho úplne, trvalo prisvojiť. Púšťame ho bezmála z ruky ako dieťa rok starú hračku. Pred dvomi tromi rokmi vymýšľali turisti v Tatrách nové útulne, české chaty, nové cesty a kdesi čosi. Načo? Pre koho? Ale keď budete veľmi, veľmi ďaleko za hranicami, spusťte z plných pľúc: „Kde domov můj?" a „Nad Tatrou sa blýska". Tým si dokonale a vynikajúco splníte svoju národnú povinnosť. A keď vám cudzí kelner povie po česky „děkuju", môžete prasknúť od pýchy: rastieme! Und die auf der Tatra werden halt auf andere Herrschaften warten müssen (=A tí v Tatrách skrátka, budú  musieť počkať na iné panstvo).

Lidové noviny 9.7.1922


2. Ešte Tatry

Môj článok Tatry v tomto roku podnietil rôzne odpovede, jednak v novinách, jednak v súkromných listoch; a samozrejme, že som v nich bol upozornený na rôzne príčiny, prečo naše obecenstvo bezmála bojkotuje tatranské kúpele. Nemôžem sa zaoberať všetkými; nakoniec nie som žiadnym advokátom tamojších podnikov - ale zdá sa mi, že námietky zasahujú v podstate štátnu správu kúpeľov.

Hlavnou námietkou mojich čitateľov je drahota tatranských kúpeľov. Dobre, je tam draho. Ceny izieb boli toho roku zvýšené; ale izby prenajíma priamo štátna správa. Horšie je, že sa štátna správa nepostarala, aby vedľa apartmánov naozaj luxusných, ktoré si môže zaplatiť, kto na to má, boli tu aj úplne lacné turistické ubytovne. Lacnotu necháva náš demokratický štát podľa všetkého len súkromnému podnikaniu. Preto je ubytovanie v súkromných vilách o dobrú polovičku lacnejšie. Tie vily sú, pravda,  maďarské. Prvou podmienkou sanácie tatranských kúpeľov je poriadne odstupňovanie cien ubytovania.

Píše sa, že aj penzia je príliš drahá. Podľa mojej skúsenosti by som v prvotriednej pražskej reštaurácii utratil denne za stravu rovnakej kvality 40 korún; v Tatrách 50 korún. Rozdiel oproti Prahe nie je veľký; nápadný pravda je oproti súkromným kúpeľom, napríklad krkonošským. Počítajte však, že nájomca dvoch kuchýň v Tatrách platí štátu ročné nájomné 120 tisíc korún, okrem svetla a vody. Pri krátkej horskej sezóne musí zarobiť denne len na nájom - nehľadiac k inej réžii - tisíc korún v jednej kuchyni. To pravda veľmi zvyšuje ceny. Pritom zas v štátnych hoteloch niet lacnejšej a jednoduchšej penzie pre menej náročných turistov; ti môžu ísť ... do súkromných kuchýň maďarských. Takže vo všeobecnosti viac ako polovicu našej dennej útraty v Tatrách inkasuje štát. Rád by som vedel, koľko čistého zisku mu to vynesie.

Ďalej cesta do Tatier je príliš drahá. Na ohromne frekventovanej trati Praha- Bohumín - Košice premáva len jediný priamy vlak každým smerom, a to ako naschvál nočný rýchlik, aby cestujúci bol prinútený vziať si druhú triedu, nájsť ju obsadenú a s nárekom i nadávaním doplatiť na prvú. Železničnú správu pravda nenapadne buď rozmnožiť priame vlaky na trati, alebo aspoň tento jediný priamy vlak zaviesť striktne ako diaľkový, t.j. vydávať lístky len na viac ako polovičnú trať. Pochopíte moje zlé rozpoloženie, keď som v Poprade o pol ôsmej večer vliezol do druhej triedy a našiel tam obsadené aj sedadlá na chodbe; Keď sa mi sprievodca zadušoval, že všetci tí ľudia idú až do Prahy, doplatil som si veľmi nerád na prvú triedu - a v Bohumíne bol vlak napoly prázdny. A pritom táto nehanebne drahá trať vedie náhodou k všetkým našim „štátnym" kúpeľom; Sliaču, Ľubochni, Štrbe, Lomnici, Herľanom. Keby štátna správa patrila k inteligentnejšej časti božieho tvorstva, určite by vymohla od železničnej správy zľavu pre návštevníkov štátnych kúpeľov; myslím, že by sa jej to finančne oplatilo. Stokorunová zľava na cestovnom lístku by jej vyniesla niekoľko sto korún za prenajatú izbu v štátnych kúpeľoch. Ale k takémuto praktickému nadhľadu je potrebný istý stupeň inteligencie.

Ďalej: žiadna reklama. Jediná inzercia štátnych kúpeľov je v revue Parlamenta, v lojálnych novinách B.Z. am Mittag - čiže zakrytá subvencia. Inak nikde, nikde, nikde ani slovíčka, zatiaľ čo  napríklad maličká Tatranská Polianka (maďarská) inzeruje takmer denne skoro vo všetkých českých novinách - a je dobre obsadená.

Ďalej: žiadne investície. V Tatranskej Lomnici je napríklad objekt mnohomiliónovej hodnoty, totiž bobsleigový výťah pre zimné športy. Oprava by údajne stála šesťdesiat tisíc; vycalovať ich - to sa radšej bobsleigová dráha nechá úplne znehodnotiť a celkom sa zruší zimná sezóna v štátnych kúpeľoch. Beztoho vraj minulá zima nestála za nič.

Bohvie, často pozorujem, že mi v mozgu akosi chýbajú hospodárske ganglie: ale hospodárske zásady, podľa ktorých sa podľa všetkého z Prahy riadi správa štátnych kúpeľov, sa ešte aj mne vidia trochu hlúpe. Nemožno plánovitejšie ruinovať štátny majetok, než ako sa to robí tu. Nemožno si počínať sprostejšie - odpusťte to príkre slovo; ale ak sa hotely natierajú olejovými farbami až v plnej sezóne, nemôžem to pomenovať inak. Muselo sa totiž čakať s natieraním, kým nepríde - príslušné nariadenie z Prahy.

Sanácia tatranských kúpeľov? Rozumní ľudia hovoria: dlhodobý nájom, aby nájomca mohol sám investovať a robiť reklamu. Ďalej zlepšenie a zlacnenie osobnej frekvencie. Ďalej rozvrstvenie cien. Inak... inak škoda tatranských kúpeľov. Škoda toho drahocenného štátneho a národného majetku.

Lidové noviny 23.7.1922


3. Jednou nohou na Tatrách

To je tak - len čo si človek natiahne pumpky a obuje okované topánky, vstúpi doň nesmierna odvaha a sila, akokoľvek by bol inak rozumným a pohodlným tvorom. Tie spomínané pumpky a topánky sa nezadržateľne rozbehnú hore, povedzme na Solisko alebo na Bujačí, lezú po balvanoch, predierajú sa kosodrevinou či polomom a potom si hore udychčané sadnú, zajedajú slaninku a čokoládu a prežívajú takú zvláštnu blaženosť pozostávajúcu z únavy, pýchy, omámenia a údivu nad zvláštnou a preveľkou krásou sveta. Ak by som však mal tuto krásu vyjadriť podrobnejšie, musím vymenovať aspoň kvitnúci klinček Dianthus glacialis, výhľad do nedozerne modrastého kraja, pasúce sa stádo kamzíkov, rôzne lomikamene, oblaky, zelené plesá, horce, svište, potôčiky a vodopády, vankúše silenky, obrovský apetít, divoké útesy, vrbiny, rokliny prelamujúce sa v mrakoch, dažde na horách, čiernomodré ostrôžky a množstvo iných úžasných vecí. Pokiaľ ide o tie kamzíky, bolo ich sedem a pásli sa neďaleko Hincovych plies pokojne ako kravy. Mali čierne bruchá, žiarivé zrkadielka pod chvostíkmi a nohy také pružné, akoby namiesto kostí mali gumové pendreky. Ak sa však čo len trochu zaujímate o kvety, dožijete sa nemenších radostí keď objavíte hustý koberec, v ktorom sa prediera Silene acaulis, Minuartia sedoides a Saxifraga Baumgarteni, a naviac to všetko je posiate hviezdičkami Primuly minima a huňatým cerastiom. Vtedy padnete na kolená a ďakujete nebu za to, že je vám dožičené šliapať po zemi. A to som ešte nevymenoval zlatý kuklík, saussuren, starček, swertie, Schenchzerove zvončeky, andromedu, dryadku, kamzičník, ba ani vznešené limby, už nespomínajúc to ostatné.  Hovorím vám, choďte sa na to pozrieť.

Nuž teda -  keď sa človek nachádza v istej výške, odkiaľ hľadí do roviny ako do otvorenej priepasti, vtedy čo ako je skromným, zbožným, ľudomilným, ba aj pokorným tvorom, predsa sa neubráni istému, priam divokému opovrhnutiu voči ľuďom, ktorí sa plazia tam dolu. Sedí si na balvane s pocitom tak trochu orlím, s pocitom víťazným, s pocitom dobyvateľským a vysokomyseľne pohŕda človiečikmi, ktorí sedia tam dolu na stoličkách v dlhých nohaviciach. To mu však nebráni, aby s akýmsi odporom až nenávisťou nezazeral na turistov, ktorých stretáva vo svojej výške. Očividne im nedožičí, že to dotiahli tiež tak vysoko.

Potom je tu ešte jeden kút sveta, až tam na poľských hraniciach, ale trochu bokom. Volá sa to Pieniny. Tečie tadiaľ zelená rieka Dunajec, na ľavom brehu je Poľsko a na pravom sme my. Na našej strane je opustený a poloprázdny Červený Kláštor a krčma so zvlášť silným a sladkým vínom. Po rieke Dunajci premávajú také zvláštne plte z vydlabaných kmeňov a vezú vás po zelených kaskádach medzi oboma štátmi a medzi veľmi krásnymi vápencovými skalami. Tato jazda na pltiach je miestnou zvláštnosťou Keď sa odrazíte od československého brehu, vrhne sa z poľskej strany do vody húf chlapcov, ktorí držia nad vašou plťou slávobránu z vŕbových prútov, za čo dostanú po korune. Tým sa prejavujú z oboch strán priateľské a blahovoľné city oboch susedných štátov. Na našej aj na poľskej strane rastie ružová margaréta, ktorá sa volá Chrysanthemum Zawadskyi. Je to európsky unikát, ale keďže, ako už bolo povedané, rastie aj na našej strane, uchránilo ma to od nepriateľského vpádu na poľské územie. Miestny jazyk sa na pravom brehu nazýva slovenčinou a na ľavom brehu poľštinou. Pltníci z oboch štátov na seba priateľsky pokrikujú, jedni schádzajú perejami dolu a druhí obracajú svoje vydlabané kmene proti prúdu. To je teda hranica dvoch zemí, dvoch jazykov, dvoch kultúr, pretože rieka medzi oboma brehmi je neutrálna.

Prežijeme hodinku neobmedzenej medzištátnej slobody. Užívajme ju však mierne, pretože plť je pomerne vratká a prúd dosť prudký. Viete, ale aj na ten breh človek potom vystúpi s pocitom úľavy, že je znovu vo vlasti.

Lidové noviny, 35, 1927, č. 446, s. 1-2, 4-9

 


4.  Formy

Tohto leta som bol na omši v prekrásnej dedinke Ždiar, tam na druhej strane Tatier, na Spiši. A ako ľudia prichádzali do kostola, najprv pokľakli pri múre cintorína a pomodlili sa k mŕtvym, pekne, po pohansky. Už zďaleka išli muži osobitne, ženy osobitne a potom pri kostole sa rozostúpili do jedného hlúčika ženáči, tí rozprávali potichu a múdro; na druhej strane ženy a nevesty so sklopenými očami ako sa patrí; a kúsok vyššie, na schodoch drevenej školy, chlapci a mládenci, tí sa smiali a rozprávali hlúposti. Nič sa nemiešalo, nikto nevkročil na miesto, ktoré mu nepatrí.

Rovnako v kostole; naľavo sedia vydaté ženy, napravo ženáči, v uličke dievčatá, na chóre chlapci; a v chrámovej predsieni - dojčiace matky. Pokojná, prirodzená hierarchia; Je to niečo, čo nesmierne pripomína zoskupenia austrálskych klanov s ich čistým a nábožným delením pohlaví a veku. Deje sa tak doposiaľ ešte takmer všade na našom vidieku; ale tam, v Ždiari, kde mladice nosia flórové závoje a ženy farebné šatky, kde sú mládenci povyšívaní, poobšívaní, omantľovaní všetkým možným aj nemožným, kde odev je rovnako formálnym prejavom, ako - povedal by som - ich zvyky a obyčaje, predsa ma to len prekvapilo svojou divošskou dôstojnosťou, svojou tisícročnou a veľmi vážnou obradnosťou.

Ale keby som mal filmovú kameru, nasnímal by som to miesto pri múre cintorína, kde každý domorodec pokľakol a pomodlil sa k mŕtvym. V tom sklonení kolena, vo výraze tváre, v krátkom akoby predpísanom zamyslení, bola taká neobyčajná rovnakosť, taká starodávnosť a posvätná uniformita, že som sa ani nemohol vynadívať. A tam, na cintoríne krížik ako krížik, každý hrobček rovnako vysoký, bez nápisu, ktorý by ešte po smrti tých nebožtíkov individualizoval. A s touto rovnosťou mŕtvych sa konfrontuje rovnosť živých; jeden ako druhý, chlpatý ako holý, bohatý ako chudobný (ak vôbec sú tu bohatí), ten, kto žije dnes ako ten, kto žil pred sto rokmi, plní čohosi posvätne rovnakého a prísne identického. Nedeľu čo nedeľu, neviem po koľko sto rokov, sa tu deje to identické. A ich krstiny, pohreby a sviatky sú po stáročia rovnaké, rovnako ako bezpočet zvykov a drobných tradícií.

A naraz mi bolo akosi trápne pre moju odlišnosť.

Primitívny život sa odlišuje od moderného a civilizovaného najmä tým, že ten druhý je beztvarý a chaotický, zatiaľ čo primitívny je preniknutý samými slávnostnými formami. Je nimi priamo presiaty. V každom rytmickom článku času, v každej opakujúcej sa životnej situácii už priam čaká na primitívneho človeka hotová životná forma, aby do nej vstúpil a zaujal tvar totožný s tvarom tisícok ľudí pred ním a po ňom. V tú chvíľu odpadne od neho všetko, čo je iné ako má jeho blížny; je s ním identický; a keď umrie, bude tu iný identický, ktorý bezo zmien vykoná posvätnú funkciu zvyku. Životné formy, to je čistá rovnakosť a kontinuita života.

Každá uniforma má azda ten zmysel, že vyvoláva súdržnosť: modrí držia s modrými, delostrelci s delostrelcami a červenobieli s červenobielymi. Životné formy, to je slávnostná uniformita ľudí, to je najkrajší symbol sociálnej súdržnosti. Životné formy sú prejavom primitívneho, čiže veľmi silného a ohromne vytrvalého spoločenstva; nimi každý jednotlivec  vstupuje do všeobecnosti, do symbolickej jednoty so všetkými ostatnými. Sociálny zvyk hovorí prosto, že všetci sme rovnakí. Aj keď nemáme rovnako a nežijeme rovnako, sme rovnakí pred Bohom a obcou. Životné formy premieňajú život v náboženský obrad spoločenstva.

A ja to všetko rozprávam preto, že náš život, náš moderný, veľkomestský a svetoobčiansky život má vo všetkom a všade jednu predzvesť: rozplývanie, oddrobovanie, zosúvanie všetkých životných foriem. Nechuť k obradnosti, odpor proti uniforme, strach z formalizmu, pohŕdanie vonkajšími zvykmi, to všetko je azda len výraz hlbšieho mravného rozvratu našej spoločnosti, etickej nesociálnosti, ktorú len maskujeme socializmom hospodárskym a ideovým. Možno sme to vynašli preto, že už nemáme inej cesty ku spoločenstvu a rovnosti. Vynašli sme rovné právo pre ženy, pretože už nevieme nábožensky triediť mužov a ženy. Sme pomiešaní a beztvarí.

Tam od kostolíka v Ždiari sa mi zdal náš život roztrieštený a pustý.

Lidové noviny, 30, 10.9.1922, č. 453, s. 1-2, 10, 9

 


Copyright © 2020 Tatry v literatúre. Všetky práva vyhradené.
Joomla! je bezplatný softvér uvoľnený pod licenciou GNU/GPL.